blah. Mečislav Bohatkiewicz, Ladislav Maćkowiak a Stanislav Pyrtek

Miecislaus Bohatkiewicz, Ladislaus Maćkowiak et Stanislaus Pyrtek

4. března, připomínka
Postavení:	mučedníci
Úmrtí:	1942

ŽIVOTOPIS

Mečislav Bohatkiewicz se narodil 1. 1. 1904 na panství Krykały u Daniłowicze (dnes Duniłowicze v Bělorusku, tehdy součást Ruského impéria) regionu Vilnius jako syn Stanisława a Josefy rozené Zienkiewiczové. Po studiu na biskupském gymnáziu v Nowogródku vstoupil v tomto městě do semináře. Po zřízení Pinské diecéze r. 1925 byl seminář přemístěn do Pinska. Kněžské svěcení Mečislav přijal 23. 8. 1933.

V letech 1936 až 1939 byl prefektem gymnázia v Łuninci až do uzavření školy po vypuknutí války. Pak odešel za svým mladším bratrem, který byl farářem v Puszkách na Brasławsku. Následně převzal v Pelikanech uvolněnou farnost a v listopadu 1941 se přestěhoval do Dryssy, kde po mnoho let byli katolíci bez kněze. Jeho působení se nelíbilo okupantům, ale o. Mečislav v něm pokračoval i přes varování přátel do 16. 1. 1942, kdy byl gestapem zatčen a uvězněn v Brasławi. Odtud byl převezen do věznice v Berezwecze a 4. 3. 1942 byl s otci Ladislavem Maćkowiakem a Stanislavem Pyrtekem zastřelen v blízkém lese Borek.

Ladislav Maćkowiak se narodil 27. 11. 1910 v Sytkach ve farnosti Drohiczyn u řeky Bug na území dnešního Běloruska. Po absolvování gymnázia pokračoval vstupem do semináře ve Vilniusu (tehdy součást Polska). Kněžské svěcení přijal 18. 6. 1939. Byl potom poslán do farnosti Corpus Christi v Ikaźnii poblíž lotyšských hranic. Ve své farnosti měl přes 4 500 věřících, když s vypuknutím války je zasáhl teror sovětských okupantů. Některé z věřících okupanti uvěznili v Berezweczi a jiné deportovali hluboko do Sovětského svazu. V červnu 1941 oblast, kde působil o. Ladislav Maćkowiak, obsadili Němci, pronásledující katolickou církev i Poláky. V září pak vilniuský arcibiskup do Ikazně poslal jako vikáře otce Stanislava Pyrtka z oblasti Nového Targu.

Stanislav Pyrtek byl narozen 21. 3. 1913 v Bystré Podhalańské na území dnešního Malopolského vojvodství. Po gymnáziu v Nowém Targu vstoupil do semináře ve Vilniusu, kde byl do vypuknutí druhé světové války. V roce 1940 byl vysvěcen na kněze a jeho prvním působištěm bylo Dukszta Pijarskie u Vilniusu. Následující rok v září ho o. arcibiskup poslal do Ikaźnie jako vikáře farnosti za o. Ladislavem Maćkowiakem.

Jejich horlivá činnost s nerespektováním zákazu náboženské výuky dětí vedla k jejich udání úřadům a k trestu smrti. Varováni byli již v říjnu a o. Maćkowiak se byl radit za svým arcibiskupem, který však danou otázku ponechal na jejich kněžském svědomí. Oba zůstali i přes jasná nebezpečí věrni svému povolání. Dne 3. 12. 1941 přišlo gestapo zatknout faráře Ladislava Maćkowiaka a druhý den se k němu připojil o. Pyrtek, který se pokusil dosáhnout propuštění svého faráře. Zatčeni byli i farníci, kteří přišli s peticí za jejich propuštění. Oba kněží byli mučeni a biti až do ztráty vědomí.

Na Štědrý den 1941 byli převezeni do věznice v Głębokie. Po velkém úsilí otce Zienkiewicze, děkana v Głębokie, byli umístěni do nemocnice, kde měli dokonce sloužit mši sv. Také jim zde byla nabídnuta možnost útěku, ale odmítli ji, aby nevystavili nikoho německým represím.

Ve vězení v Berezwecze se octli na začátku února ve společnosti o. Mečislava Bohatkiewicze a všichni tři byli 4. 3. zastřeleni v blízkém lese Borek.

Blahořečení byli ve Varšavě 13. 6. 1999 papežem Janem Pavlem II. ve skupině 108 polských mučedníků z období nacismu.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Casimirus, princeps Poloniæ (1484); Photius, Archelaus, Quirinus et XVII socii, m. Nicomediæ (s. III./IV.); Basinus (705); Appianus (s. VIII.); Petrus, ep. Policastren et abbas (1123); Humbertus^♦ (1188); Christophorus Bales, Alexander Blake et Nicolaus Horner^♦ (1590); Anna a Iesu Lobera^♦ (1621); Maria Ludovica Isabella de Lamoignon^♦ (1825); Placida (Eulalia) Viel^♦ (1877); Ioannes Antonius Farina (1888); Miecislaus Bohatkiewicz, Ladislaus Maćkowiak et Stanislaus Pyrtek^♦ (1942); Ioannes Fausti, Nicolaus Shllaku, Daniel Dajani, Qerimus Sadiku, Marcus Çuni et Gjeloshoe Lulashi^♦ (1946)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský