Ioannes Antonius Farina
| 4. března, připomínka | |
| Postavení: | biskup a zakladatel |
| Úmrtí: | 1888 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 11. 1. 1803 v obci Gambellara u provinčního města Vicenza v Itálii. V 15 letech vstoupil do semináře ve Vicenze. Pro velké nadání byl ve 21 letech, ještě během studia teologie, pověřen vyučováním. Kněžské svěcení přijal 14. 1. 1827 ve Vicenze. Působil na školách v tomto městě, protože měl „licenci“ učitele, ale na srdci měl místa na venkově, kde školy chyběly a negramotnost dívek snižovala jejich postavení.V roce 1831, ve věku 28 let, začal ve Vicenze se zakládáním dívčích škol (první byla otevřena 1. 10.) a vytvářením kongregace učitelek. O pět let později, 11. 11. 1836, založil institut „Učitelky svaté Doroty, dcer Nejsvětějších Srdcí“ s cílem vzdělávat s dívkami z bohatších rodin i ty z chudých a také trvale zdravotně postižené (prý dokonce i slepé a hluchoněmé). Do tří let ke svému odvážnému nápadu získal schválení rakouských císařských úřadů*. Pro nový řeholní institut dostal 1. 3. 1839 od papeže Řehoře XVI. schvalující dekret.
Otec Jan Farina pak činnost sester rozšířil o službu nemocným, kterou se sestry naučily vykonávat jako profesionálky a s velkým nadšením. Otec Jan Farina měl na ně náročné požadavky, které se týkaly i studia, důkladného proškolení v medicíně, znalostí první pomoci a dbaní na hygienu. V italských nemocnicích tehdy nebyly sestry tohoto typu známé. Pro návod, který o. Jan sestrám sám sestavil, si nechal udělat překlad z odborného francouzského textu. Jeho manuál začínal heslem: „Sestra musí mít srdce matky, klid lékaře a trpělivost světice.
Výsledky vzdělávací, pastorační a sociální práce o. Farina nebyly přehlédnutelné. V té souvislosti byl v roce 1850 po navržení zvolen biskupem v Trevisu. Biskupské svěcení přijal 19. 1. 1851 a hned začal rozsáhlou apoštolskou činnost počínaje pastoračními návštěvami všech farností. Vzápětí následovalo vytvoření sdružení pro materiální a duchovní pomoc potřebným. Tato aktivita mu vynesla přezdívku „biskup chudých“. Pamatoval i na pomoc chudým a nemocným kněžím. Dbal na všechny povinnosti duchovenstva, podávání správné nauky věřícím a na potřeby mládeže ve věci vzdělávání, výchovy a kulturního života mládeže. Povzbuzoval k praktikování duchovních cvičení. V Trevisu působil 10 let a přes jeho úspěšnou činnost potýkal se s mnoha těžkostmi. Mezi ně především patřilo řešení sporů s kanovníky katedrální kapituly ve věci rozhodování právních záležitostí ve věci hospodaření a mnoha naplánovaných aktivit jeho pastoračního programu. Bolestně pociťoval to, že na kapitule se dívali na potřebu některých změn jinak než on. Vnímal je, řečeno hodně lidově, jako „klacky házené pod nohy“.
Způsobovaly mu hluboké utrpení a ohrožovaly realizaci jeho pastoračního programu, bránily prý mnoha iniciativám, mezi které patřilo i konání diecézního synodu.
S podobnou horlivostí jako v Trevisu začal biskup Jan po polovině června 1860 působit na biskupském stolci ve Vicenze, kam byl převelen. Také zde začal s obnovami a duchovní formací seminaristů, kněží i věřících laiků.
Svolal diecézní synod, který se zde nekonal přes 170 let. Psal pastýřské listy a oběžníky, kterých v biskupském postavení připravil 456. Podle uváděné charakteristiky v životopisech považoval pravděpodobně za nejdůležitější výchovu srdce. Bylo by dobré, kdyby takový postoj byl základním bodem pro všechny vychovatele ať je jejich místo kdekoliv.
Ještě je zde na místě připomenout, že cesta o. Jana byla také postavena na hluboké úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a eucharistii. To jako základ doporučoval věřícím i s častým sv. přijímáním.
V důsledku oslabených fyzických sil a mozkové příhody zemřel 4. 3. 1888.
Blahořečený byl 4. 11. 2001 papežem Janem Pavlem II. a kanonizován 23. 11. 2014 papežem Františkem.
POZNÁMKA
*Důvodem této potřeby bylo, že část Itálie, kde působil, byla až do roku 1866 součástí Rakouského císařství.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Casimirus, princeps Poloniæ (1484); Photius, Archelaus, Quirinus et XVII socii, m. Nicomediæ (s. III./IV.); Basinus (705); Appianus (s. VIII.); Petrus, ep. Policastren et abbas (1123); Humbertus♦ (1188); Christophorus Bales, Alexander Blake et Nicolaus Horner♦ (1590); Anna a Iesu Lobera♦ (1621); Maria Ludovica Isabella de Lamoignon♦ (1825); Placida (Eulalia) Viel♦ (1877); Ioannes Antonius Farina (1888); Miecislaus Bohatkiewicz, Ladislaus Maćkowiak et Stanislaus Pyrtek♦ (1942); Ioannes Fausti, Nicolaus Shllaku, Daniel Dajani, Qerimus Sadiku, Marcus Çuni et Gjeloshoe Lulashi♦ (1946)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský