Zacharias, Pp.
15. března, připomínka | |
Postavení: | papež |
Úmrtí: | 752 |
ŽIVOTOPIS
Byl synem Polychronia řecké národnosti ze Santa Severina v Kalabrii. Do Říma přišel za papeže Jana VII. a vstoupil k lateránským benediktinům. Řehoř III. jej pak učinil kardinálem jáhnem. Zachariáš se čtvrtého dne po smrti Řehoře III. stal jeho zástupcem a hned 3. 12. 741 byl posvěcen na římského biskupa bez žádosti o císařské potvrzení. Poslal však do Konstantinopole posly s listy k novému císaři Konstantinovi a k tamní církvi, nikoliv ke kacířskému patriarchovi. Přijetí papežské volby v té době znamenalo značnou odvahu, protože tento úřad byl v nepřátelství s Konstantinopolí a Frankové nedávali naději na pomoc. Saracéni měli obsazenou Sardinii a jejich loďstvo znepokojovalo západní italské pobřeží. Na římské území se také chystal vpadnout z Pávie král Liutprand.Zachariáš se snažil krále udobřit, což se mu podařilo, a nakonec po osobní návštěvě v Terni získal čtyři zabraná města a nepřátelství proti Římu bylo zastaveno. S vévodou římským bylo uzavřeno příměří na 20 let a zajatci ze všech italských provincií dostali svobodu. V témže roce jednal s Liutprandem ještě jednou, protože ten napadl ravennský kraj a papežští poslové neuspěli. Papež se tedy vydal do Pavie osobně. Jeho cesta byla dramatická, v kronice se píše i o doprovodném zázraku. Z Ravenny do Pavie se papež vydal i přesto, že jej do ní Liutprand odmítal nejdřív vpustit, jako by tušil, že papeži neodolá. Po dlouhém zdráhání také od všech vojenských podniků proti Ravenně upustil a dobytá území vrátil. Brzy zemřel a také jeho nástupce byl záhy vystřídán Ratchisem. Na něm si papež Zachariáš vyžádal potvrzení dvacetiletého příměří pro celou Itálii. Tímto snažením o mír s Langobardy zaujal Zachariáš místo v dějinách.
V roce 743 svolal synodu k sv. Petru a na ní se věnoval předpisům církevní kázně. Mimo jiné zakázal pohanské zvyky o Vánocích a Novém roce. Na další synodu v Lateráně r. 745 poslal i Bonifác, misionář z východní částí Franské říše, z území ležícím v dnešním Německu, svého kněze s prosbou o radu a pomoc proti zkaženým duchovním, jednalo se zejména o falešné proroky. Např.: Adelbert se vydával za vševědoucího apoštola, nechtěl slyšet zpovědi, že vše ví a dával jen rozhřešení a tvrdil, že má od anděla zázračné ostatky, skrze které lze od Boha všeho dosáhnout. Synodální akta nechal papež opsat a poslat Bonifáci i se svým povzbuzujícím listem. Doporučil ve východní části Franské říše půst a prosebné průvody za zdar křesťanské víry. Vyzval také francké vladaře, aby Bonifácovo dílo podporovali. A postarají-li se o dobré duchovní, že předčí všechny národy. Zachariáš si počínal moudře s otcovsky laskavým srdcem. Bonifáce učinil arcibiskupem mohučským, papežským legátem a doporučil mu konat s biskupy roční synody. Podřízeno mu bylo pět dalších biskupství vč. Kolína. Na velké franské všeobecné synodě, dlouho připravované, Bonifác četl významná papežova rozhodnutí. Těmi papež přispěl k nápravě a k pozvednutí křesťanství ve franské říši a v německém národě. Později na radu Bonifáce papež napravoval církevní kázeň svoláním synody v Anglii.
Když langobardský král Ratchis porušil příměří, papež Zachariáš se za ním vypravil a svým slovem jej uchvátil natolik, že tento král se svou manželkou i dcerou s ním odjížděli do Říma, rozhodnuti vstoupit do kláštera.
Tento papež rovněž opravoval kostely a vyzdobil mnohé chrámy. Jmění vynakládal i na dobročinné účely, mezi něž patřilo vykoupení otroků, které chtěli Italové prodat africkým Saracénům. Staral se i o církevní hospodářství. Ve volných chvílích se zabýval studiem a do řečtiny přeložil Rozmluvy sv. Řehoře Velikého. Byl ctnostný, velký lidumil, který, když zemřel po pontifikátu trvajícím 10 let a tři a půl měsíce, byl všemi velmi oplakáván.
Ludovica de Marillac (1660); Zacharias, Pp. (752); Leocritia (859); Artemidis Zatti (asi 1951); Menignus (ca. 250); Gulielmus Hart♦ (1583); Sisebutus (1086); Clemens Maria Hofbauer (1820); Placidus Riccardi♦ (1915)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský