Hedwigis Carboni
| 17. února, připomínka | |
| Postavení: | mystička, terciářka SFŘ a členka sdružení salesiánů spolupracovníků (ASC) |
| Úmrtí: | 1952 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se na konci dne 2. 5. 1880 (někde se uvádí i 3. 5.) v Pozzomaggiore v italské provincii Sassari na Sardinii jako druhé dítě Jana Carboniho a Marie Domenice. Kromě jedné sestry měla ještě čtyři bratry. Od 6 let chodila 4 roky do obecné školy. V roce 1891 s neobvykle velikou láskou a s bázní přijala poprvé Pána Ježíše v eucharistii. Brzy začala toužit po životě v klášteře, ale její matka pro svou vlastní nemoc a ochabující síly ji požádala, aby s odchodem nespěchala a pomáhala jí s pracemi v domácnosti. Když jí zpovědník řekl, že právě tak může sloužit Pánu, radovala se z toho, že se Pánu líbí, že její rodiče jsou proto šťastní a sourozenci v pohodě.V dětském věku byla nějakou dobu u sester sv. Vincence, které vyučovaly mladé dívky se zájmem o vyšívání. To, co se tehdy naučila zdokonalovala a doma vyšíváním přispívala do finančního hospodaření i na studia dvou svých sourozenců. Byla pilná, hodně se postila a modlila za hříšníky. Také stále pamatovala na duše v očistci, kterým vyprošovala Boží milosrdenství. Její život byl modlitbou propojenou s prací pro druhé.
V době 40hodinového karnevalu využila v kostele Svatého Kříže možnosti setrvat před svatostánkem a starobylým křížem nad ním v hluboké modlitbě. Od té doby byl prý na ní znatelný dotek Boží milosti. Její pokora byla viditelná všem. Také z ní byla velmi empatická žena k životním problémům a obtížím druhých. Zájem o jejich potřeby ji dělal také aktivnější ve farním společenství. Starala se z části o kostel počínaje úklidem. Působila také jako katechetka a vstoupila do třetího františkánského řádu. Bývala vždy vstřícná, nikdy nezvyšovala hlas a pro nikoho jí nechyběl úsměv.
V roce 1910 její matka zemřela. Tehdy Hedvika převzala větší odpovědnost za rodinu, zvláště péči při onemocnění, které postihovalo jednoho po druhém. Ježíš byl vždy její posilou a ona po sv. přijímání upadala do extáze. Postupně se u ní vyskytovalo více mystických jevů jako vize svatých, bilokace, tajemné vůně a také pronásledování zlých duchů.
Při jedné modlitbě 14. 7. 1911 (v 31 letech) před dřevěným křížem, který dostala od faráře o. Carta, se jí Ježíš zeptal, zda s ním chce trpět. Hedvika vyjádřila souhlas a z lásky k němu přijala stigmata, znaky Ježíšova umučení na rukou a na nohou. Před světem je tajila a nosila je přes 40 let. I když je zakrývala rukavicemi a podobně, její krvácení neušlo pozornosti a někteří znásobovali její utrpení hanobením. Pánu obětovala i toto. V roce 1925 byla podrobena kanonickému vyšetřování. Za čtyři roky poté s otcem opustila rodný dům a přestěhovali se spolu k její sestře, která byla učitelkou v Laziu, a pak snad ještě na další místa, kde nebyla známa. Nakonec od roku 1938 žili v Římě, kde Hedvika pokračovala ve své křížové cestě stále s otevřeným srdcem pro chudé a nemocné. Každé ráno chodila k salesiánům na mši sv. a modlívala se v kapli svaté Anny. Od 25. 9. 1941 se stala členkou sdružení salesiánů spolupracovníků (ASC).
Za II. světové války se modlila za její ukončení a své bolesti obětovala za spásu duší vojáků a potom za pád komunistického režimu v Rusku, kam se několikrát dostala při bilokaci.
Zemřela náhle ve věku 71 let a byla pohřbena v Římě. U příležitosti blahořečení byly však její ostatky převezeny do kostela San Giorgio Martire v Pozzomaggiore, kde se narodila a prožila podstatnou část svého života.
Slavnostní beatifikaci 15. 6. 2019 v Pozzomaggiore z pověření papeže Františka předsedal kardinál Angelo Becciu. Ten vyzdvihl dvě silné stránky křesťanského života Hedviky, které ji vedly k tomu, aby byla příkladem vstřícného sebedarování a pokorného i radostného sebezapření: „stálá rozjímání o ukřižovaném Pánu a eucharistické adorace“.
Poukázal také, že „její velikost spočívá v tom, že pochopila, že nejsou důležité krásné a svaté ideje, ale tím podstatným je přijmout Boží vůli a vzít ji za svou.“ A dodal, že být svatým nespočívá v dodržení svých, byť by svatých předsevzetí, ale ve vnímavosti k tomu, jaký plán má se mnou Bůh, a v jeho následování, podobně jako Maria.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Fundatores VII Ordinis Servorum Mariæ: Alexius, Bartholom (1310); Theodorus Tiro (306); Bonosus (asi 373); Mesrobus (asi 440); Flavianus, ep. Cpolitan. (449); Fintanus, abbas (asi 603); Finanus (asi 656); Silvinus (s. VIII.); Constabilis (1124); Evermodus (1178); Lucas Belludi♦ (1268); Matthias Shōbara Ichizaemon ♦ (1624); Elisabeth Sanna♦ (1857 ); Petrus Yu Chŏng-nyul (1866); Isabella Sánchez Romero, Ascensio a Sancto Iosepho♦ (1937); Antonius Leszczewicz (1943); Hedwigis Carboni♦ (1952)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský