blah. Josef Baldo

Iosephus Baldo

24. října, připomínka
Postavení:	farář
Úmrtí:	1915

ŽIVOTOPIS

Narodil se 19. 2. 1843 v Puegnane v provincii Brescia na západním břehu jezera Lago di Garda v severní Itálii. Byl šestý z devíti dětí rolníka Angela Balda a Hippolyty roz. Casaova. Od rodičů se mu dostalo křesťanské výchovy a v době, kdy navštěvoval školu v Salo, se svěřil matce, že chce být knězem. O něco později nastoupil do diecézního semináře ve Veroně. Kněžské svěcení přijal již 15. 8. 1865, ve věku 22 let. Poté nastoupil jako kaplan v Montorio. V dalším roce ho povolali do Verony za vicerektora semináře. Osvědčil se jako dobrý vychovatel a přítel mladých, u nichž si uměl zachovat potřebnou autoritu.

Po 11 letech v této funkci projevil zájem o nástup do některé farnosti a 17. 11. 1877, po dohodě s o. biskupem, přišel v tichosti do Ronco all'Adige. Toto místo mělo ve veronské diecézi nejhorší pověst. Nechybělo ani upozornění, že se ho někdo chystá při slavnostním nástupu zavraždit. Farnost byla k duchovnímu životu netečná, po léta v ní převládala lhostejnost.

Josef Baldo začal organizovat malé skupiny jako náboženské a charitativní společenství. Již po dvou letech dokázal zavést čtyřicetihodinovou pobožnost. Později pak založil oratorium pro dívky, spolek křesťanských matek a bratrstvo Nejsvětější svátosti. V roce 1885 i oratorium pro chlapce. Pak zavedl farní radu, která měla mimo jiné na starost i pokladnu pro rolníky, která je měla chránit před ziskuchtivými bankami, když potřebovali finance na mimořádné investice. Těmito způsoby dosáhl nemalé změny smýšlení vůči církvi a mnohá obrácení. Podstatnou roli přitom hrála skutečnost, že o. Baldo byl člověkem modlitby, který byl připraven se pro svoji farnost obětovat až do krajnosti a vlastními oběťmi, s vědomím potřeby zadostiučinění za hříchy svých farníků, vyprošoval Boží pomoc.

Za svého působení ještě založil pro svobodné a vdané ženy Spolek charitativních služebnic. Pečovaly o nemocné, upoutané na lůžko a poskytovaly pomoc starým a opuštěným v Ronco. Časem se pro tuto práci osvědčily jen svobodné ženy bez závazků, které neplánovaně, díky paní Klementíně Forant, založily Kongregaci malých dcer sv. Josefa. Schválil ji biskup, který později jako Pius X., ji roku 1913 potvrdil. Otec Josef Baldo se snažil o rozšíření působnosti dcer sv. Josefa a pověřil je i péčí o děti a mládež. Sestry zavedly něco jako mateřskou školu i předmanželská školení zaměřená na úkoly a výchovu budoucích matek.

Život blahoslaveného Josefa, podobně jako sv. Jana Vianney, je svědectvím o možnosti dosáhnout obrácení i té nejhorší farnosti. Vyžaduje to ale plné nasazení z lásky i neustálou spolupráci s Boží milostí. Josef Baldo nezapomněl na slova své matky, která mu vštěpovala, že lidé si váží jen dobrého kněze, a před očima měl i příklad Dobrého pastýře – Ježíše Krista, který neváhal za své ovce obětovat svůj život. Farář Baldo jej chtěl následovat a nakonec se odhodlal prosit Boha o utrpení těžké nemoci na zadostiučinění za hříchy svých farníků, aby je dostal do nebe. Přes dva roky pak pohroužen do modliteb velice trpěl onemocněním a zemřel po 38letém působení v Ronco all'Adige.

Papež Jan Pavel II. jej 31. 10. 1983 blahořečil. Při této slavnosti připomenul i slova faráře Josefa Baldo: „Morálku lze povznést jedině morálkou. Není morálky bez katechismu. Správně pochopený a praktikovaný katechismus obnovuje svět, vítězí nad hříchy a nastoluje panování ctností.“ Přemýšlejme o jeho slovech; je totiž potřeba dát se na cestu k záchraně společnosti, v níž žijeme.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Antonius Maria Claret (1870); Cyriacus et Claudianus (století neznámé); Proclus, ep. Cpolitan (446); Arethas et socii (523); Senochus (576); Martinus, abbas Vertaven (s. VI.); Evergislus (asi 590); Maglorius (asi 605); Fromundus (s. VII. ex.); Aloysius Guanella (1915); Iosephus Baldo (1915)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský