Anselm Polanco
Filip Ripoll
Anselmus Polanco et Philippus Ripoll
7. února, připomínka | |
Postavení: | mučedníci |
Úmrtí: | 1939 |
ŽIVOTOPIS
Anselm Polanco Fontecha se narodil 16. 4. 1881 v Buenavista de Valdavia v severní části Španělska do katolické rolnické rodiny. V 15 letech vstoupil do augustiniánského kláštera ve Valladolidu. V roce 1897 složil první sliby a následně byl prý na určitou dobu poslán do misií na Filipínách. Po návratu za účelem dosažení kněžství nastoupil do konventu Matky Boží La Vid u Burgosu v Kastilii. V roce 1904 ukončil studia a přijal kněžské svěcení. Potom si doplňoval studia na území Německa a po návratu vyučoval seminaristy. Později se ve Valladolidu stal představeným kláštera.Na Filipíny mohl vycestovat až v roce 1929 a v roce 1932 se tam stal provinciálem. Hodně cestoval, konal vizitace klášterů a navštěvoval misijní stanice. Svou činnost tam musel ukončit v polovině roku 1935, protože byl papežem Piem XI. dne 21. 6. jmenován biskupem v Teruelu a apoštolským administrátorem v blízkém Albarracinu.
Od povýšení na biskupský stolec v Teruelu se jeho životopisné údaje propojují s Filipem Ripollem, který se jako generální vikář stal jeho skvělým spolupracovníkem a nakonec i spolumučedníkem.
Filip Ripoll se narodil 14. 9. 1878 v Teruelu. Po ukončení střední školy vstoupil do diecézního semináře. Na kněze byl vysvěcen 29. 3. 1901. V semináři pokračoval jako profesor a spirituál, vyučoval latinu, filozofii, teologii a kanonické právo. Byl také sekretářem a prorektorem. Měl touhu stát se jezuitou, ale rozhodl se až v pozdějším věku a vážnou překážkou se staly jeho zdravotní problémy. Proto pak zůstal v Teruelu, kde často přijímal další úkoly.
Ve věku 35 let byl jmenován rektorem, působil jako duchovní rádce v několika aktivních komunitách. Vedle řeholních se jednalo o Akce katolických rodin. Poslední jeho léta se vyznačují úzkou spoluprací s biskupem Anselmem Polanco, který ho po svém příchodu ustanovil generálním vikářem.
Po vypuknuté občanské války oba zůstali ve městě. Když po nich farníci chtěli, aby se odchodem vyhnuli narůstajícímu nebezpečí, biskup volil slova použitá už sv. Augustinem k Honorátovi: „Když jsme všichni ohroženi stejným nebezpečím – biskupové, kněží a laici, pak musí ti, kdo potřebují druhé, nebýt od nich opuštěni.“
Ke konci roku 1937 republikáni oba dva uvěznili. Předtím chtěli po biskupovi Anselmovi, aby zrušil svůj podpis na společném prohlášení španělských biskupů, kterým odsuzovali pronásledování církve. Byla mu prý za to nabízena možnost být dosazen na arcibiskupství v Barceloně. Nepodlehl nabídkám ani působenému utrpení a s Filipem Ripollem strávili ve vězení 13 měsíců. V té době se s láskou podíleli na zlepšení duchovního života spoluvězňů.
Nakonec byli s dalšími vězni odvedeni do provizorního vězení Pont de Molins u hranice s Francií, odkud je po týdnu ve dvojicích odváděli do skal Treemata k zastřelení. Někde se uvádí, že při ústupu rudých vojáků přes Katalánsko měli tito vězni sloužit jako živé štíty. Už nepotřebné postříleli a ve spěchu měli snahu spálením jejich těl zakrýt masakr.
Asi po deseti dnech místo s ohořelými ostatky 42 mrtvých objevil pastýř a mezi nimi byli identifikováni i biskup z Teruelu a jeho vikář. Oba dva byli 1. 10. 1995 v Římě blahořečeni spolu s dalšími 43 mučedníky španělské občanské války papežem Janem Pavlem II.
Maximus, ep. Nolan. (s. III.); Parthenius, ep. Lampsacen (s. IV.); Moyses, solitarius (asi 389); Iuliana, vidua florentina (s. IV.); Laurentius, ep. Sipontin. (asi 545); Gulielmus de Leaval♦ (s. VII.); Richardus, peregrinus (asi 720); Lucas Iunior, eremita (955); Riccerius♦ (1236); Antonius de Stronconio♦ (1461); Thomas Sherwood♦ (1578); Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche♦ (1593); Ægidius Maria a Sancto Ioseph (Franciscus) Pontillo (1812); Ioannes de Triora (Franciscus Maria) Lantrua (1816); Rosalia (Ioanna Maria) Rendu♦, virgo (1856); Maria a Providentia (Eugenia); Smet♦ (1871); Pius Pp IX.♦ (1878); Anna Maria Adorni Botti♦ (1893 ); Ludovica Clara Szczęsna♦ (1916); Anselmus Polanco et Philippus Ripoll♦ (1939); Adalbertus Nierychlewski♦ (1942); Alaphridus Cremonesi♦ (1953); Petrus Verhun♦ (1957)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský