Lucas Iunior, eremita
| 7. února, připomínka | |
| Postavení: | poustevník |
| Úmrtí: | 955 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se v létě asi roku 896 poblíž Delf v Řecku jako třetí ze sedmi dětí Štěpána a Eufrosie, kteří byli malými farmáři a z důvodů saracénských nájezdů uprchli do Thesálie. Lukáš v mládí pásl ovce a obdělával pole, aby pomohl uživil rodinu. Už jako dítě dával občas své jídlo chudým, někdy pro ně svlékl i své oblečení. Po smrti otce začal ze svého rozdávat chudým a rozhodl se pro řeholní povolání. V obojím se mu příbuzní snažili zabránit, ale on utekl až k hranicím Bulharska, kde byl zadržen vojáky, kteří ho odhadovali na uprchlého otroka. Lukáš se označoval za Kristova služebníka hledajícího klášter. Než se ověřila jeho totožnost, bylo s ním ve vězení hrubě zacházeno. Po propuštění zjistil, že rodina jím pohrdá. Nakonec se Lukáš připojil ke dvěma mnichům směřujícím do Svaté země a došel s nimi do Atén, kde se v klášteře stal novicem. Zde měl však představený kláštera vidění, ze kterého poznal, že Lukášova matka si usilovně přeje jeho návrat domů, a propustil ho.Znovu se tedy Lukáš vrátil k matčině radosti domů, ale když po čtyřech měsících si ona uvědomila, že její syn má skutečné povolání k řeholnímu životu, sama mu dovolila odejít. On se pak na nějakou dobu usadil na hoře Joannica (dnes hora Yanitsa u Banska), kde žil v poustevně, kterou si postavil. Své zasvěcení vykonal do rukou dvojice tudy procházejících mnichů. Místo svého poustevnického života několikrát měnil v souvislosti s nepřátelskými invazemi. Téměř desetileté období prožil ve službě jednomu stylitovi poblíž Korintu a kolem roku 927 znovu vrátil na horu Joannica.
V roce 940 přešel do blízkosti Antikyrv a poslední místo jeho života se nacházelo poblíž Steiri, kde roku 954 zemřel ve věku 57 let.
Pověst o něm se šířila pro různé zázraky s ním spojené. Z jeho bývalé poustevny na Joannica se stalo místo modlitby nazývané Sterion – „Místo uzdravení“. Mluví se o mnoha zázracích: mimo jiné je zmiňováno, že z místa uložení jeho ostatků v určité době vytékal vonný olej. Z jeho předpovědí je zmiňována hrozba gótské války a dosažení odvrácení zničení Siponta. V roce 940 také předpověděl, že ostrov Krétu okupovaný Araby dobudou v roce 961 znovu Byzantinci.
Lukášovi je přičítána stavba kostela sv. Barbory ve vzdálenosti 4,5 km jihovýchodně od Steiri, kde poblíž jeho poustevny žila jako asketa jeho sestra Kali. Postavení kostela prý dosáhl přispěním Krenitese Arotrase. V 10. století se z Lukášovy poustevny, malého kostela a zahrady stal klášter „Hossios Loukas“. Tento klášter získal v roce 1986 zpět Lukášovy ostatky, které byly uloupeny při vyplenění kláštera na začátku 12. století, dostaly se do Bosny, odkud je v 15. století františkáni přenesli do Benátek v domnění, že jde ostatky evangelisty téhož jména. V roce 1464 byly už vyhodnoceny jako „kosti mnicha východní církve“. Nakonec až v roce 1986 byly papežem Janem Pavlem II. předány delegaci opata Lukášova kláštera, aby byly uloženy do klášterního chrámu, kam patří.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Maximus, ep. Nolan. (s. III.); Parthenius, ep. Lampsacen (s. IV.); Moyses, solitarius (asi 389); Iuliana, vidua florentina (s. IV.); Laurentius, ep. Sipontin. (asi 545); Gulielmus de Leaval♦ (s. VII.); Richardus, peregrinus (asi 720); Lucas Iunior, eremita (955); Riccerius♦ (1236); Antonius de Stronconio♦ (1461); Thomas Sherwood♦ (1578); Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche♦ (1593); Ægidius Maria a Sancto Ioseph (Franciscus) Pontillo (1812); Ioannes de Triora (Franciscus Maria) Lantrua (1816); Rosalia (Ioanna Maria) Rendu♦, virgo (1856); Maria a Providentia (Eugenia); Smet♦ (1871); Pius Pp IX.♦ (1878); Anna Maria Adorni Botti♦ (1893 ); Ludovica Clara Szczęsna♦ (1916); Anselmus Polanco et Philippus Ripoll♦ (1939); Adalbertus Nierychlewski♦ (1942); Alaphridus Cremonesi♦ (1953); Petrus Verhun♦ (1957)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský