sv. Jana Emilie de Villeneuve

Ioanna Æmilia de Villeneuve

2. října, připomínka
Postavení:	zakladatelka kongregace
Úmrtí:	1854

ŽIVOTOPIS

Pocházela z francouzské šlechtické rodiny. Život v komfortu vyměnila za službu nejchudším, nemocným a morálně padlým, kterými společnost pohrdala. Dávala jim poznat, že jsou Bohem milováni a usilovala o jejich vzdělání. S výzvou: "Být tam, kde nás volá hlas chudých" a se souhlasem biskupa založila novou kongregaci, kterou rozšířila i za oceán. Ve 43 letech zemřela a r. 2009 byla blahořečená.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"TAM, KDE VOLÁ HLAS CHUDÝCH."

Narodila se 9. 3. 1811 v Toulouse ve Francii jako třetí dcera markýze Louise de Villeneuve a Rosalie d'Avessens. Dětství prožívala na zámku v Hauterive u Castres v regionu Midi-Pyrénées. Důvodem byly zdravotní potíže, kterým její matka podlehla, když Janě bylo 14 let. Jana měla ještě mladšího sourozence. Pobývala střídavě v Toulouse u babičky. Po třech letech zemřela Janě i sestra Octavie a druhá sestra Leontina se vdala. V té době byl otec starostou Castres. Jana musela v Hauterive převzít péči o domácnost.

Jana Emilie byla v dětství zvyklá žít v komfortu, ale s poznáváním evangelia a světa si začala uvědomovat potřeby mladých, kteří pracovali v otcově textilce, i nemocných, děvčat, ze kterých se stávaly prostitutky a osob, které skončily ve vězení. Pro ně pro všechny pocítila touhu k oběti a službě Bohu, aby i tito lidé byli schopni si osvojit křesťanské hodnoty a dojít k Bohu.

Své přítelkyní Coraly svěřila přání vzdát se všeho s vysvětlením: "Mám pocit, že Pán mě zve k velké oběti, a vidím, že nemohu odmítnout, že to, jak jsem si užívala mne vzdalovalo od vůle Boha, který se rozhodl narodit ve chlévě, pracovat, trpět i zemřít za nás."

Když už asi kolem r. 1830 řekla otci o svém přání vstoupit do Kongregace Next Love Daughters (Filles de la Charité), otec s tím nesouhlasil a chtěl, aby si rozhodnutí během čtyř let rozmyslela. Dopadlo to tak, že Emilie v roce 1836 založila v Castres se dvěma družkami novou kongregaci "Sestry Neposkvrněného početí Panny Marie". Bylo to 8. prosince i když ustanovení svátku je spojeno až s vyhlášením dogmatu v r. 1854. Pro řeholní oděv si sestry zvolily modrou barvu. V té době zde bylo obvyklé vídat řeholnice pouze v černém hábitu, proto se těmto začalo říkat "modré sestry z Castres".

Jana Emilie chtěla být s nejchudšími pacienty, s vězni a s prostitutkami, kterým ukazovala, že jsou Bohem milováni. Svým sestrám opakovala, že musí jít za hlasem volání chudých a to nejen ve smyslu hmotné nouze, ale k různě trpícím nemocným. A to vždycky. "Jen Bůh" a "služby pro chudé". - Jejich silou i mottem se stal "Bůh." S velkou pokorou mu Emilie svěřovala toto společné dílo a připomínala spolusestrám, že situaci, stav lidského nitra a života může změnit jenom Bůh. Jej vášnivě milovala a v jeho lásce žila pro nejchudší. Chtěla mezi nimi, jako sobě rovnými, působit a obnovovat jejich lidskou důstojnost po příkladu Ježíše Spasitele.

Jana Emilie nebyla snílek, ale inteligentní žena, uvědomující si obtížnost úkolu, do kterého se pustila. Jejím duchovním pomocníkem byl jezuita o. Le Blanc. Brzy otevřela druhou komunitu, jejíž sestry se staraly o vzdělávání dívek, katechetickou výuku a o nemocné. Své plány Jana Emilie rozšířila i přes oceán až na západní pobřeží Afriky, do oblastí, který byly nejvíce postiženy epidemiemi. Za pomoci mladého misionáře o. Libermanna přistály v roce 1848 první sestry u Dakaru. Jejich komunity se v tomto roce rozšířily z Francie do Senegalu a Gabonu v Gambii.

V roce 1853 Jana Emilie navrhla do čela kongregace sestru Helenu Delmas a ze zdravotních důvodů odstoupila z funkce generální představené. Za velké epidemie cholery podlehla tomuto onemocnění 2. 10. 1854 ve věku 43 let. Její pohřeb se konal v kostele sv. Jakuba v Castres.

Proces blahořečení byl otevřen v roce 1945 a 6. 7. 1991 byly papežem Janem Pavlem II. uznány její "hrdinské ctnosti" a prohlášena za ctihodnou. V beatifikačním procesu byl uznán zázrak uzdravení mladého guinejce Binta Diaby, u něhož došlo k poničení vnitřních orgánů v důsledků požití louhu sodného, takže jeho stav při hospitalizaci v Barceloně byl prohlášen za beznadějný. Byl uzdraven na přímluvu Jany Emilie po návštěvě Modré sestry s konáním novény. K blahořečení Jany Emilie došlo 5. 7. 2009 v Castres. Byl to ve Francii již čtvrtý obřad blahořečení za pontifikátu papeže Benedikta XVI. Z jeho pověření předsedal slavnosti arcibiskup Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení. Zúčastnilo se jí deset kardinálů, řada biskupů z Francie a ze zemí, kde sestry působí. Přítomen byl i Binta Diaby.

Kanonizována byla 17. 5. 2015 papežem Františkem na náměstí sv. Petra v Římě.

Kongregace svatořečené má 120 komunit v šestnácti zemích. V r. 1903 se rozšířily do Španělska, v dalším roce do Itálie a Brazílie. Roku 1905 do Argentiny, v roce 1939 přibyly komunity v Paraguay, r. 1957 v Uruguay, r. 1982 v Mexiku, r. 1988 v Beninu, r. 1990 v Kongu (Kinshasa), r. 1992 v Bolívii, r. 1996 ve Venezuela a další rok na Filipínách. Sestry působily i 14 let v Portugalsku, 21 let na Rovníkové Guinei a rok v Kamerunu.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zde se mi nabízí k rozjímání téma: Láska k Bohu je silou k službě bližním. Na toto měřítko služby a lásky upozorňuje nejen život svatých vzorů, ale i 25. kap. Matoušova evangelia. Zvýším svou pozornost na to, zda se z lásky k Bohu dostatečně vzdávám sobectví.

Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako blahoslavená Jana Emilie prokazovali ochotně milosrdenství, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do tvého království. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Angeli custodes; Maria Antonina Kratochwil^♦ (1942); Eleutherius, m. Nicomediæ (s. III/IV); Leodegarius et Gerinus (asi 679-680 a 677); Beregisus (post 725); Theophilus, monachus (asi 795); Ursicinus, ep. Curien (s. VIII); Ludovicus^♦, Lucia (1622); Ioanna Æmilia de Villeneuve (1854); Antonius Chevrier^♦ (1879); Ioannes Beyzymw, presbyter (1912); Bartholomæus Blanco Márquez^♦ (1936); Franciscus Carceller et Isidorus Bover Oliver^♦ (1936); Elias Carbonell Mollá et Ioannes Baptista Carbonell Mollá^♦ (1936); Maria Guadalupe /Maria Francisca/ Ricart Olmos^♦ (1936); Saturius (606); Georgius Edmundus René^♦ (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský