Used with permission of The Hagiography Circle
Pius Pp IX.
7. února, připomínka | |
Postavení: | papež |
Úmrtí: | 1878 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 13. 5. 1792 v Senigallii v provincii Acona. Jeho jméno bylo Jan Maria Mastai Ferretti. Byl velmi dobrým žákem. Jeho cesta ke kněžskému stavu byla přerušena dlouhou a těžkou nemocí, v níž se svěřil Panně Marii a v r. 1814 se mu dostalo v Loretu zázračného uzdravení. Vrátil se ke studiu a jako katecheta se věnoval chudým chlapcům. Sám naslouchal významným osobnostem své doby a pozdějším světcům, Vincenci Pallottinu a dalším. V dubnu 1819 byl vysvěcen na kněze a toužebně si přál stát se svatým a získat Ježíši co nejvíce duší. V římských chrámech horlivě kázal a zpovídal. Když papež poslal Mons. Muziho do Chile, provázel ho s nasazením vlastního života z lásky k Ježíši. Po návratu ho Lev XII. jmenoval ředitelem koleje Svatého Michaela v Římě. V 35 letech přijal biskupské svěcení a o 13 let později kardinálský klobouk. Jako biskup působil ve Spoletu a pak v Imole. Působil v době náboženských a politických rozporů i přírodních katastrof. Byl plný lásky a nikdy neustupoval od pravdy. Často myslel na Pannu Marii a přikládal velký význam sv. růženci. Bylo mu teprve 54 let, když v roce 1846 byl zvolen papežem a vybral si jméno Pius IX.Postavil se vstřícně k nové době s obavou z revolučního neklidu, který asi už cítil. Celou Itálií se šířil odpor proti rakouské nadvládě, mnozí volali po sjednocení a chtěli dokonce do čela papeže. Pius IX. napsal rakouskému panovníkovi, aby se z italských provincií stáhl, ale vystoupit proti němu nechtěl. Tím nadšení pro papeže ochladlo. V Římě se ujala vlády nejrevolučnější strana. Dne 16. 11. 1848 k papežskému paláci na Kvirinál přitáhlo mnoho ozbrojeného lidu, žádajícího radikální změny ve vládě. Pro pevný postoj papeže vzali palác útokem. Jako zázrakem se Piu IX. podařilo druhého dne uniknout do Gaety vzdálené od Říma 120 km, kam se za ním později dostal i jeho diplomatický sbor. V únoru byl ústavodárným sněmem papež zbaven světské moci a církevní stát prohlášen za republiku, v jejímž čele byl Josef Mazzini, jenž usedl na papežský trůn. Řím pak dobyl generál Oudinot a Garibaldi, který jej měl předtím obsazený, prchl na sever. Papež však zůstal mimo Řím ještě asi tři roky, do roku 1852. Po návratu se usadil na okraji města ve Vatikánu a od té doby je Vatikán sídlem papeže.
Pius IX. pak zpevňoval kázeň a zpřísňoval řád. Zažil ještě mnoho nespravedlivého útlaku. Garibaldův vpád r. 1867, který byl potlačen francouzským vojskem. V roce 1870 dopad konfliktu mezi Francií a Německem a v září toho roku dobytí Říma se zánikem Církevního státu. V červenci 1871 nová italská vláda papeži zaručila čestná i výsostná práva, ale omezila finance. Situace byla taková, že papež se nazval vězněm ve vlastním domě.
Pontifikát Pia IX. patřil k nejdelšímu v historii papežství a byl poznamenán jeho utrpením i vírou, klidem a dalšími ctnostmi. Jan Pavel II. v homilii při jeho blahořečení řekl: "Uprostřed bouřlivých událostí své doby byl příkladem bezpodmínečného sepětí s neměnným pokladem zjevených pravd. Věren za všech okolností úkolům své služby dokázal dávat vždy absolutní primát Bohu a duchovním hodnotám. ... Byl velmi milován, ale také nenáviděn a pomlouván. ... Ale právě uprostřed těchto kontrastů zazářilo nejzářivější světlo jeho ctností." K nim patřil hluboký klid uprostřed nepochopení a útoků nepřátel, jeho důvěra v Boží prozřetelnost a jeho láska.
K jeho nejvýznamnějším krokům patří svolání I. ekumenického vatikánského koncilu s vyjasněním otázek, které byly předmětem diskusí. Včetně papežské neomylnosti pro případy, kdy papež jako učitel církve slavnostním způsobem ex cathedra chce definovat nějakou pravdu, týkající se víry a mravů, protože je veden Duchem svatým. Koncil také potvrdil soulad mezi vírou a rozumem.
Jak Jan Pavel II. upozornil, tím, že Pius IX. "vyhlásil dogma o Neposkvrněném početí, připomněl všem, že uprostřed bouří lidského života září ve svaté Panně Kristovo světlo, které je silnější než hřích a smrt."
Na závěr něco, co říkal Pius IX. lidem kolem sebe a z čeho si můžeme odvodit i dobré předsevzetí: "V lidských věcech třeba se spokojit s tím, že uděláme to nejlepší, co můžeme, a ostatní přenecháme Boží Prozřetelnosti, která napraví lidské chyby a nedostatky."
Taková byla jeho důvěra. Zemřel v 85 letech. Blahořečen byl 3. 9. 2000.
Maximus, ep. Nolan. (s. III.); Parthenius, ep. Lampsacen (s. IV.); Moyses, solitarius (asi 389); Iuliana, vidua florentina (s. IV.); Laurentius, ep. Sipontin. (asi 545); Gulielmus de Leaval♦ (s. VII.); Richardus, peregrinus (asi 720); Lucas Iunior, eremita (955); Riccerius♦ (1236); Antonius de Stronconio♦ (1461); Thomas Sherwood♦ (1578); Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche♦ (1593); Ægidius Maria a Sancto Ioseph (Franciscus) Pontillo (1812); Ioannes de Triora (Franciscus Maria) Lantrua (1816); Rosalia (Ioanna Maria) Rendu♦, virgo (1856); Maria a Providentia (Eugenia); Smet♦ (1871); Pius Pp IX.♦ (1878); Anna Maria Adorni Botti♦ (1893 ); Ludovica Clara Szczęsna♦ (1916); Anselmus Polanco et Philippus Ripoll♦ (1939); Adalbertus Nierychlewski♦ (1942); Alaphridus Cremonesi♦ (1953); Petrus Verhun♦ (1957)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský