Maria Faustina /Helena/ Kowalska
| 5. října, připomínka | |
| Postavení: | řeholnice KMBM |
| Úmrtí: | 1938 |
ŽIVOTOPIS
Pocházela z polské diecéze Włocłavek. Její život byl prostoupen mnoha milostmi, ale i těžkostmi a velkým utrpením. Stala se řeholnicí Kongregace Matky Božího Milosrdenství. Její poslání, ke kterému byla vyvolena, spočívá v připomenutí milosrdné Boží lásky, o níž hovoří Bible a v předání nového způsobu úcty pro celý svět. Proto je nazývána i Ježíšovou sekretářkou a apoštolkou. Zemřela ve 33 letech na TBC v Krakově-Łagiewnikách.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
APOŠTOLKA BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
Narodila se 25. 8. 1905 v Głogowci v Polsku, Stanislavovi a Marianě Kowalských, jako třetí dítě z deseti. Rodina patřila k farnosti Świnice Warckie v diecézi Włocłavek. Žila z velmi chudého hospodářství a otec pracoval i jako tesař. Helena, pozdější sestra Faustýna, už v sedmi letech pocítila před vystavenou Nejsv. svátostí první pozvání k hlubšímu životu s Pánem. K prvnímu svatému přijímání přistoupila v 9 letech a od té doby v ní rostla touha po apoštolském působení. Jakmile se naučila trochu číst, sedávala nad knihou Životopisy svatých, která prý byla jedinou knihou v rodině. Příběhy svatých pak vyprávěla druhým. Do školy chodila asi od 11 let a jen tři roky, pak začala polsko-ruská válka.
Velká chudoba znemožňovala Kowalským společnou nedělní návštěvu bohoslužeb v sousední vesnici, protože neměli potřebné oblečení a obuv pro všechny členy. Malá Helena doma proto organizovala společné modlitby používané při liturgii, aby mši svatou prožívali alespoň duchovně. Po skončení války 16letá Helena, aby finančně vypomohla rodině, odešla sloužit do Aleksandrówa u Łódži, vzdálené 50 km jihovýchodně od rodné vesnice. Po necelém roce, zneklidňována viděním neznámého světla, pocítila naléhavé volání do kláštera. O souhlas rodičů však žádala marně. Otec odůvodňoval zamítnutí i potřebou věna. Helena proto v 17 letech znovu odešla do Łódži, tentokrát k příbuzným a pracovala přes rok v prodejně M. Sadowské. Ani pak jí rodiče nedávali naději na souhlas a tak začala zkoušet žít světským životem.
Při jedné taneční zábavě měla vidění zkrvaveného Ježíše a vnímala jeho výčitku: "Jak dlouho tě mám trpět, jak dlouho mě budeš pokoušet?" Pak ji v lodžské katedrále vnitřní hlas vyzval, aby jela hned do Varšavy. Strýc se ji pokoušel zadržet, ale nakonec se stal jejím pomocníkem v útěku od rodiny. V neznámém prostředí Varšavy se Helena obrátila s prosbou k Panně Marii, aby vedla její kroky. Poté v duši obdržela výzvu jít za město. Tam u dobrých lidí přenocovala a ráno se vrátila hledat klášter, který by ji přijal. Nemohla ale takový najít a již znechucena zaklepala na dveře posledního - u sester Božího milosrdenství v Źytné ulici 3/9. Zde jí představená poradila, aby alespoň rok pracovala a vydělala si na výbavu. Uposlechla a práci našla u Lipszyců v Ostrówku. Když se 1. 8. 1925 vrátila za představenou, ta ji poslala zeptat se "Pána domu" zda ji přijme. Šla tedy do kaple, kde uslyšela: "Ano, přijímám, jsi v mém srdci."
Po prvních týdnech Helenino nadšení vystřídaly určité pochybnosti, pro které chtěla jít za představenou. Od toho ji odradila vize bolestné Ježíšovy tváře na zácloně v kapli. Na otázku, kdo mu to způsobil, vnímala odpověď, že bolest Ježíše souvisí s jejími myšlenkami na opuštění kongregace. Řekl jí: "Já jsem tě přece povolal sem a připravil ti mnoho milostí." Po prosbě o odpuštění přistoupila Helena ke svátosti smíření.
Vzájemná láska se neobejde bez bolesti - že k ní patří utrpení na obou stranách, vidíme i v tomto životopise sestry Faustýny. Láska vyžaduje oběti.
Ještě jako kandidátka prožila mystické vidění očistce, na jehož konci jí Ježíš řekl: "Mé milosrdenství to nechce, ale nařizuje to spravedlnost."
Po postulátu ve Varšavě byla 23. 1. 1926 poslána do Krakova-Łagiewnik, do velkého domu kongregace (Matky Božího Milosrdenství) s internátem a ústavem Josefov, pro výchovu dívek. Zde, 30. dubna téhož roku, měla obláčku s přijetím nového jména Marie Faustýna. Tehdy jí také bylo zjeveno kolik bude muset vytrpět, přičemž omdlela.
Jako novicka pracovala v kuchyni, projevovala horlivost v modlitbě i v práci, během rekreace byla veselá a družná. Po ročním noviciátu prožila období duchovní tmy a připojilo se i tělesné utrpení. O Velkém pátku 1928 jí dal Pán vnitřně poznat, kolik toho pro ni vytrpěl. Na duši posílena ke společnému životu s ním, složila 30. 4. 1928 sliby na jeden rok, které po pět let opakovala.
V druhém říjnovém týdnu byla na generální kapitule za matku představenou zvolena Michaela Moraczewska, jejíž vedení, pomoc a útěcha provázely Faustýnu do konce života. Na poslední říjnový den byla Faustýna přeložena zpět do Varšavy a v únoru odtud do kláštera ve Vilně (dnes Vilnius v Litvě), patřícího v té době Polsku. Již v červnu se vracela do nového domu ve Varšavě a brzy, během noviciátu, vystřídala další místa.
Koncem jara 1930 nastoupila do kongregačního domu v Płocku, kde 22. 2. 1931 měla v cele vidění "Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. ...Po chvíli Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne." (Deník 47-48)
Jak Faustýna v deníku psaném na výslovné přání Pána Ježíše uvádí, on chtěl obraz malovaný štětcem a jeho posvěcení vykonat první neděli po velikonocích, kterou určil za svátek milosrdenství. Dále vyslovil požadavek, aby kněží kázali o jeho velkém milosrdenství vůči hříšným duším.
O problému, že duše, kterým chce pomáhat, nevěří jeho dobrotě, hovořil při dalším vidění, za kterého z jeho srdce vyšlehly dva paprsky jako krev a voda. Tehdy pochopila, že jsou Božím milosrdenstvím. Ježíš zároveň vyzval k modlitbě s vírou a láskou za obrácení konkrétního hříšníka, která má znít: „Ó Krvi a Vodo, která jsi vytekla z Ježíšova Srdce jako pramen milosrdenství pro nás – důvěřuji Ti.“
Věčné řeholní sliby Faustýna skládala 1. 5. 1933 před biskupem Rospondem v Krakově-Łagiewnikách. Po třech týdnech byla poslána do Vilna, kde se jejím zpovědníkem stal otec Sopoćko. Ten první pomohl s malováním obrazu, když jí představení nevěřili. Zprostředkoval, že obraz podle osobních pokynů Faustýny v r. 1934 namaloval malíř E. Kazimirowský. Faustýna s ním nebyla dostatečně spokojena, ale Ježíš ji ujistil, že velikost obrazu není v barvách, ale v jeho milosti. Obraz po veřejném uctívání v Ostré Bramě v dubnu 1935 se vrátil do Vilny, kde zůstává v chrámu Ducha svatého. Nejznámějším po celém světě se stal druhý obraz namalovaný Adolfem Hyłou, který byl v Krakově posvěcen 7. 3. 1943 jako votivní dar až po smrti světice a zůstává ve starém kostele v Krakově-Łagiewnikách.
Pán Ježíš sestru Faustýnu v září 1935 ve Vilně naučil také modlitbu Korunky k Božímu milosrdenství, ke které dal významné přísliby. O dva roky později jí doporučil uctívání hodiny své smrti, kterou nazval „hodinou milosrdenství pro celý svět.“ (viz Deník 1320)
V březnu 1936 Faustýna přijela z Vilna do Varšavy a byla přeložena do Walendowa a do nedalekého domu v Derdech. Ještě téhož roku začala být léčena pro tuberkulózu plic v ústavu na Prądniku, v němž byla do 27. 3. 1937 a znovu do něj byla poslána 21. 4. 1938. Tam měla prorocká vidění, např. liturgie po domech bez liturgického oblečení. Dne 8. května prožila symbolické vidění budoucího chrámu Božího milosrdenství a o svátku Nanebevstoupení (26. 5.) ji Matka Boží poučila o tom, že „opravdová velikost duše spočívá v milování Boha, pokořování se před ním, v plném zapomenutí na sebe a v považování se za nic.“
Pro velmi zhoršený zdravotní stav přijala 24. 6. svátost pomazání a 17. 9. byla převezena do Łagiewnik, kde zemřela 5. října, jak 10 dní předem předpověděla. O dva dny později byla pohřbena v zahradě Kongregace Matky Božího Milosrdenství.
Její ostatky byly 25. 11. 1966 přeneseny z řádového hřbitova do kaple. Dne 7. 3. 1992 byla dekretem o hrdinských ctnostech prohlášena za „služebnici Boží“ a 18. 4. 1993 byla v Římě blahořečená. Kanonizační proces byl uzavřen 20. 12. 1999 vyhlášením dekretu o zázraku na její přímluvu a 30. 4. 2000 ji papež Jan Pavel II. slavnostně kanonizoval.
Část z jejích ostatků byla v Krakově-Łagiewnikách v roce 2004 předána v relikviáři P. Habrovcovi pro poutní místo Slavkovice na Moravě, kde s ním v následujícím roce slavil druhou poutní mši svatou opat Rudolf Kosík. Po dokončení poutního kostela Božího milosrdenství a sv. Faustýny ve Slavkovicích u Nového Města došlo k jeho posvěcení 30. 3. 2008 brněnským biskupem Vojtěchem Cikrle.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad významem úcty k Božímu milosrdenství, které si denně budu připomínat v hodině Ježíšovy smrti a naučím se modlitby k němu.Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatá Faustýna Kowalska se stali ctiteli Tvého milosrdenství a ochotně je prokazovali bližním a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Tvého království. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Maria Faustina /Helena/ Kowalska (1938); martyres Treviris (s. IV); Charitina (s. IV); Mamlacha (asi 343); Apollinaris, ep. Valentinen. (asi 520); Maurus et Placidus (s. VI.); Hieronymus, ep. Nivernen. (816); Meinulphus (asi 857); Froilanus (905); Attilanus (1009); Petrus de Imola♦ (1320); Flora, virgo ex Ord. S. Ioannis Hierosol. (1347); Sanctus♦, presb. Ord. Eremit. S. Augustini (1392); Raymundus de Vineis♦ (1399); Matthæus /Ioannes Franciscus/ Carreri♦ (1470); Gulielmus Hartley♦, Ioannes Hewett et Robertus Sutton (1588); Anna Schäffer (1925); Bartholomæus Longo♦ (1926); Marianus Skrzypczak♦ (1939); Albertus Marvelli♦ (1946)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský