blah. Metoděj Dominik Trčka

Methodius Dominicus Trčka

23. března, připomínka
Postavení:	kněz a mučedník CSsR
Úmrtí:	1959

ŽIVOTOPIS

Pochází z Frýdlantu. Stal se řeholníkem Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele a knězem. Jeho první významnější působení bylo na Svaté Hoře, kde se věnoval utečencům. Pak byl pověřen pastorací mezi řeckokatolíky v ukrajinském Lvově. Přešel k byzantskému ritu. Dalším jeho posláním bylo založení komunity redemptoristů latinsko-byzantského ritu na Slovensku. Byl představeným kláštera v Michalovcích a s příchodem komunistického režimu internován do Podolínce. Vystřídal vězení v Ilavě, Mírově a Leopoldově, kde jedna tichá koleda mu vynesla utrpení končící smrtí.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MUČEDNÍK KOMUNISTICKÉHO REŽIMU

Narodil se 6. 7. 1886 ve Frýdlantě nad Ostravicí. Byl nejmladším ze sedmi dětí Františky roz. Šterbové a Tomáše Trčky. Gymnázium absolvoval v Místku a v Července u redemptoristů. Tam se rozhodl vstoupit do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. První řeholní sliby složil 25. 8. 1904. V roce 1906 se stal členem studentské Jednoty za obrácení a sjednocení Slovanů v Katolické církvi. Po teologických studiích v roce 1910 se v Praze stal knězem. První léta věnoval pastorační práci a lidovým misiím. Začal působit na Svaté Hoře mezi utečenci z Chorvatska a Slovinska, kterým se mimořádně věnoval. Pořádal také exercicie. Po roce byl přeložen do Prahy, aby pokračoval u o. Františka Polepila v řeholní formaci. Dokončil ji 3. 1. 1912. V prosinci toho roku se vrátil na Svatou Horu, ale již 25. 8. 1913 se loučil v Obořišti a stěhoval do Plzně. Jeho nástupce o. Sorko však ze zdravotních důvodů musel v r. 1913 činnosti mezi chorvatskými uprchlíky zanechat. Otec Trčka se proto po 15 měsících znovu vracel na Svatou Horu. Horlivě tam pokračoval katechezemi pro Chorvaty, Slovince, Rusíny a pro vojáky v příbramské nemocnici.

Na začátku srpna 1918 se musel o. Dominik Trčka stěhovat do Brna. Kronikář na Svaté Hoře po jeho odjezdu napsal: "Odjížděl nám milý, horlivý, vždy veselý spolubratr a zdatný pracovník."

V Brně se Dominik až dodatečně dozvěděl, že ho provinciál v Praze vybral pro práci mezi řeckokatolíky. Tím se začala plnit jeho dávná touha pracovat mezi křesťany východního obřadu. V březnu mu bylo dopisem oznámeno, že ho generál jmenoval společně s o. Stanislavem Nekulou misionářem pro řeckokatolíky v Haliči. Odjížděli společně se svěřením své cesty i úkolů v Haliči (dnešní západní na Ukrajině) pod ochranu Panny Marie Růžencové. Ve Lvově je přivítali otcové z Belgie. Oba je překvapili s jakou rychlostí se učili novému jazyku, obřadu i tradici. Dominik zde přijal jméno Metod, aby se lépe přizpůsobil místní mentalitě i na znamení, že chce pokračovat v díle slovanského apoštola.

V lednu 1920 byl založen nový klášter redemptoristů ve Stanislavi, která má dnes název Ivano-Frankivsk. Jde o hlavní město Ivanofrankivské oblasti, která na Podkarpatské Rusi sousedí se Lvovskou oblastí. Obě místa historického regionu Halič náležela Polsku do roku 1939, kdy z nich během invaze vláda SSSR udělala dvě z 24 samosprávných oblastí Ukrajiny.

Otec Metoděj Trčka byl ve Stanislavi při zakládání kláštera veden jako člen místní komunity a pracoval s maximální horlivostí. V srpnu se účastnil kongresu na Velehradě. Po něm se dozvěděl o novém klášteře redemptoristů ve Stropkově na východním Slovensku. Ten měl být otevřený se záměrem, že v něm budou redemptoristi obou obřadů římského i byzantského (řeckokatolického). V prosinci 1921 sem byl o. Metoděj Trčka poslán a v roce 1924 se stal představeným. Začal rozvíjet misionářskou činnost v eparchiích (biskupství řeckovýchodní církve) Prešov, Užhorod a Križevec. Vedle hlásání Božího slova zakládal společenství Matky Ustavičné pomoci a modlitby růžence.

V roce 1931 se komunita přestěhovala do nového domu v Michalovcích a při dokončovacích pracích do července dalšího roku byl o. Metoděj Trčka jejím představeným. Pak se pro vyčerpání vzdal funkce, ale místo odpočinku se vrátil na více jak rok do Stropkova pomáhat spolubratrům v pastorační činnosti. Další rok po návratu do Michalovců byl jmenován apoštolským vizitátorem sester basiliánek v Prešově a v Užhorodě.

Od června 1936 do dubna 1942 byl znovu představeným michalovského kláštera. Dokončil tam stavbu kostela, staral se o výstavbu exercičního domu a kláštera pro sestry. Pod jeho vedením se duchovní činnost komunity redemptoristů rozšířila na celý Zemplín. Přes veškeré aktivity neztratil svůj vřelý vztah k nejopuštěnějším. Zamýšlel založit i asociaci žen, které by se po duchovní stránce věnovaly nejopuštěnějším.

Charitativní a společenskou činnost redemptoristů nesly úřady nelibě. Zejména aktivity o. Metoděje Trčky jim byly trnem v oku, proto byl obžalován z náboženského fanatismu a z protistátní činnosti. Ten k prospěchu řehole chtěl odejít na Ukrajinu, ale úřady to nepovolily.

Za druhé světové války podstoupili redemptoristé mnohá utrpení, protože slovenské státní orgány je obviňovaly z fanatismu a podezíraly z nepřátelské propagandy. Vztahy s nimi se vylepšovaly po ukončení války.

Komunita redemptoristů byzantského obřadu byla od prosince 1945 kanonicky jmenovaná za víceprovincii Michalovce a v březnu se o. Metoděj stal jejím představeným.

Redemptoristé se za jeho vedení vrátili do Stropkova, kde postavili chrám sv. Cyrila a Metoděje. Založili také dům v Sabinově, věnovali se početným misiím a vydávali mnohé publikace.

Vše se ale s příchodem komunistického režimu změnilo. Roku 1949 byla Michalovská provincie zrušená a během noci z 13. 4. 1950 byli všichni řeholníci převezeni do shromažďovacích táborů. Otec Metoděj po krátkém pobytu v Sabinově byl internován do Podolínce. Odtud byl na vyšetřování vícekrát vzat do pověstného "Mlýna Leopoldova". Výpovědi spoluvězňů svědčí o tom, že vše snášel statečně a vyrovnaně, byl ochotný na sebe brát každou vinu a zodpovědnost, aby zabránil pronásledování spolubratrů.

Během procesu byl 12. 4. 1952 obviněný ze spolupráce s biskupem Gojdičem, z rozšiřování pastoračních listů a ze zasílání informací do Říma. Bylo to posuzováno jako špionáž a jako hrubý přestupek proti státu. Dále byly vykonstruovány historky pokusu o útěk do zahraničí. Pro tyto "zločiny" byl o. Metoděj odsouzen na 12 let vězení. Vězněn byl v Ilavě, Mírově a Leopoldově. Utrpení přijímal s důvěrou v Boha, který s křížem dává i sílu k jeho nesení. I přes chorobu, věk a tvrdé podmínky ve vazbě si zachoval pevného ducha. Stále se modlil a sebemenší možnost využil k sloužení liturgie.

V leopoldovské věznici, považované za jednu z nejtvrdších, byl od r. 1958. O Vánocích si potichu zazpíval koledu a dozorce to zaslechl. Ihned byl za to přeložen do korekce, kde následkem drsného prostředí onemocněl zápalem plic. Potřebná léčba byla zamítnuta a mezi jeho poslední slova k bližním patřilo, že se na nikoho nehněvá a všem odpouští.

Pohřben byl na vězeňském hřbitově v Leopoldově. O 10 let později byly jeho ostatky převezeny do Michalovců. Soudně byl rehabilitován v r.1990. Blahořečen byl 4. 11. 2001.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se desátek za misijní aktivity ve své vlasti.

Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys dal blahoslavenému Dominiku Trčkovi sílu vydržet všechny útrapy věznění; pomáhej i nám, kteří si připomínáme jeho vítězství, abychom pod Tvou ochranou obstáli v každém nebezpečí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

POZNÁMKA

Martyrologium uvádí jeho památku v den jeho smrti 23. 3., tedy v postní době, která má významově přednost. Z toho důvodu byl pro jeho památku v našich zemích stanoven den, kdy složil řeholní sliby (25. 8.).

V tento den uvádí jeho památku i liturgický kalendář řeckokatolíků.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Turibius de Mogrovejo (1606); Iosephus Oriol (1702); Rebecca ar-Rayyas de Himlaya (1914); Annuntiata Cocchetti^♦ (1882); Fingar seu Guignerus (ca. 460); Victorianus et Frumentius duo (484); Gualterius, abbas Pontisaren (ca. 1059); Otho, eremita (ca. 1120); Petrus^♦, presb (ca. 1306); Methodius Dominicus Trčka^♦ (1959); Geruntius, ep. ltalicen. (ca. s. IV); Petrus Higgins^♦ (1642); Annuntiata Cocchetti^♦ (1882); Severus, abbas Agathen. (s. V); Michael Carvalho, Petrus Vázquez (1624); Aloysius Urbano Lanaspa^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský