sv. Mikuláš de Flüe

Nicolaus de Flüe

21. března, připomínka
Postavení:	poustevník, mystik
Úmrtí:	1487
Atributy:	ďábel, trnitý keř, hůl, poustevník, růženec, pohár

ŽIVOTOPIS

Je rodilý Švýcar. Aktivně se účastnil veřejných záležitostí, bojoval ve dvou válkách. Oženil se, měl 10 dětí a v 50 letech se stal poustevníkem. Zůstal však vynikajícím rádcem, který dokázal usmířit jednotlivce i celé kantony a zabránit tak občanské válce. Věrohodnost jeho života ve spojení s Bohem potvrzuje i skutečnost, že po více jak 19 let žil pouze z eucharistie.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

HLAVA RODINY, KAJÍCNÍK A OBNOVITEL MÍRU

Narodil se 21. 3. 1417 ve Flüe u Sachselnu v regionu Obwalden (v tehdejší konfederaci osmi kantonů centrálního Švýcarska). U jeho otce Jindřicha Löwenbruggera (Leopontini) je uváděn italský původ. Byl váženým farmářem a měl funkci ve správě kantonu. Matka Emma Roberto (Ruobert) pocházela z Wolfenschiessenu. Mikuláš (Nikolas) od dětství vynikal zbožností a v 16 letech měl na horském útesu Ranft mimořádný mystický zážitek, který v něm zanechal touhou po hlubším duchovním životě v samotě. Ačkoli, snad pro množství práce na farmě, se nenaučil nikdy číst ani psát, byl brzy respektován pro své moudré rady. S otcem se také aktivně účastnil místní politiky.

Ve věku 21 let se v roce 1438 stal vojákem a zúčastnil se několika bitev. Švýcarsko se v 15. století skládalo z mnoha kantonů, které mezi sebou často válčily. Po vojenských povinnostech se Mikuláš vrátil na farmu, ale později, už jako ženatý, musel v roce 1460 ještě jednou do války. Bylo to proto, že arcivévoda Zikmund Rakouský si dělal nárok na švýcarské území a vyprovokoval tím odvetnou invazi do kantonu Thurgau. Mikuláš velel asi 100 vojákům. Po dobytí Diessenhofenu Tyrolané prchali do nedalekého kláštera dominikánek Katharinentalu. Zde v klášteře měli být podle úmluvy ze Sempachu před nepřátelskou palbou v bezpečí. Přesto se tam střílelo. Mikuláš se proto vrhl ke kříži a modlil se za všechny, kdo tam byli. Se strážci pořádku se pak dohadoval o nezákonnosti jednání a dosáhl toho, že střelba ustala a všichni uvnitř byli zachráněni. Za statečné a spravedlivé jednání se mu prý potom dostalo ocenění zlatou medailí.

V životopise se zde vracíme k Mikulášovu civilnímu životu, v němž pokračoval v úspěšné zemědělské činnosti i v angažovanosti ve veřejných záležitostech. Zvolen byl také do rady obce a za soudce.

Jeho rodiče mu v roce 1445 zřejmě domluvili sňatek a Mikuláš cítil povinnost poslechnout. Jako 28letý se oženil s Dorotou Wyss (či Wissling) pocházející ze Sachselnu. Oba si pak rozuměli a měli spolu 10 dětí: Jana, Rudolfa, Waltera, Jindřicha, Mikuláše, Dorotu, Markétu, Kateřinu, Veroniku a jedno další děvčátko, které jako miminko zemřelo. Z jejich synů byl Jan zvolen Landmannem (presidentem vládní rady kantonu) v Unterwaldenu a nejmladší syn Mikuláš studoval na univerzitě v Basileji a pak prý i v Paříži a Padově. Stal se knězem a potom farářem v Sachselnu.

Otci Mikulášovi se stále více vracely na mysl mystické zážitky z útesu Ranft společně s narůstající touhou po hlubším spojení s Bohem někde v samotě. Cítil jakoby volání ke službě Bohu jiným, asketickým způsobem života. Jako soudce vedl smírná jednání a vynášel spravedlivá rozhodnutí. Po jednom takovém rozhodnutí proti velmi mocné rodině, která se v roce 1465 odvolala k jinému soudu, u kterého pak proti skromnému sedlákovi neprávem zvítězila, se Mikuláš na protest stáhl z veřejného života. Snadněji se pak nechal vést Božím voláním, přičemž k plné odevzdanosti a jako ujištění o správnosti cesty žádal tři zvláštní milosti. Prvním byl souhlas jeho manželky Doroty a jeho nejstarších dětí, aby bylo dobře postaráno o rodinu a vše, za co cítil zodpovědnost. Na druhém místě žádal o to, aby byl ušetřen pokušení vrátit se. Jako o třetí potvrzující milost poprosil, aby byl schopen žít bez přijímání potravy. První přání mu bylo splněno, i když to pro jeho manželku bylo velmi těžké, vždyť se jim před několika měsíci narodilo desáté dítě. Sousedy jeho rozhodnutí rozhořčilo. U Mikuláše šlo prakticky o rozhodnutí říkat Bohu na vše ano a nechat se jím vést. Ovšem i to se musel učit.

Padesátiletý Mikuláš se 16. 10. 1467, poté co manželku ustanovil hlavou rodiny, oblékl do šedohnědé tuniky od ní, rozloučil se s nejdražšími a vydal se na cestu bos s růžencem v ruce. Vyšel směrem na Alsasko a asi chtěl ke Štrasburku, protože tam bylo sídlo hnutí „Přátel Božích“, založené v minulém století Janem Taulerem a Jindřichem Suso, mezi nimiž si ho kdysi přála vidět jeho matka. Nebylo to ale správné rozhodnutí, jak při cestě poznal od jednoho přítele i z Božího přesměrování. Původně si myslel, že se musí od rodiny co nejvíc vzdálit, a došel proto do Lichstall. Před překročením hranice strávil noc u pohostinného farmáře, který mu vysvětlil, že Švýcaři tam měli pověst divokých vojáků a jsou považováni za nepřátele. V noci měl ještě mystický zážitek, který ho rovněž nasměroval k domovu, a proto se vracel.

Na začátku cesty zpět, která prý trvala 13 dní, měl prudkou bolest ve střevech a obklopilo ho světlo. Přesto, že pak už nic nejedl, nedostal hlad a žízeň ani později. Když došel k Obwaldenu ve svém regionu, kde si chtěl udělat přístřešek z větví, přišli ho prý příbuzní varovat, že je na rizikovém místě. Zvolil si proto místo na vlastním pozemku v Ranftu, kde měl v 16 letech mystický zážitek. Zde na osamělém místě nad úzkou roklí si začal stavět poustevnu, kterou měl z prken díky tomu, že mu místní obyvatelé pomohli, a později k ní přistavěli i kapli. Pod hlavu si donesl kámen a spával jen 2 až 3 hodiny denně. Ostatní čas prožíval v modlitbě. V neděli docházel do farního kostela, aby se účastnil mše svaté, před kterou přistupoval ke svátosti smíření a potom i ke svatému přijímání, které tehdy jinak bylo praktikováno pouze čtyřikrát do roka. S rozšířením pověsti o něm přibylo i pochybností a kostnický biskup vyslal svého pomocníka a vikáře Tomáše Weldnera už 27. 4. 1468 na prověření otázky stravy Mikuláše. Poustevník měl odpovědět na otázku, co je nejdůležitější ctností, a když jmenoval poslušnost, bylo mu přikázáno, aby z poslušnosti snědl donesené jídlo. Mikuláš příkaz vyplnil a po chvíli se začal svíjet v bolestech. Tím došlo k přesvědčení biskupa i dalších osob. Faráři Mikuláš vyznal, že Ježíš ve svátosti oltářní je jeho pokrmem, nápojem, zdravím a lékem.

Návštěvníky přijímal v odpoledních hodinách. Vítal je svěží s úsměvem a se zvláštní empatií k jejich potřebám. V podstatě šlo o přijímání modliteb za ně, rozdávání nejen útěchy, ale i slovní pomoci. Hosty naplňoval pokojem, pomáhal likvidovat spory a obnovovat manželství. Poukazoval na to, že milosrdenství má větší cenu než spravedlnost. Mezi jeho charizma patřilo i předvídání ohrožení víry. Mimo cest na bohoslužby prý opustil poustevnu pouze třikrát, vždy když to bylo zapotřebí k dobru své země. Například když se v roce 1481 schylovalo k občanské válce mezi 8 členskými státy Švýcarské konfederace, postaral se o usmíření švýcarských kantonů ve Stansu a za svůj přínos pro Stansův sněm je dodnes připomínán jako „Otec vlasti“. Když v dalším roce byl řešen spor mezi Kostnicí a konfederací ohledně práva v Thurgau, opět dokázal obnovit mír.

K jeho osobní modlitbě vedle svatého růžence patřila slova jeho stálé prosby: „Můj Bože, vezmi ode mne vše, co mi překáží přijít k Tobě, co by mne mohlo od tebe odvrátit. Dej mi vše, co mne k Tobě vede. Odejmi mé já a mě dej sobě!"

V posledním měsíci svého života byl nalezen zcela vyčerpaný kajícím životem v pokání a zmožený utrpením, které obětoval za druhé. Poustevnu přesto odmítl opustit. V posledních osmi dnech velmi trpěl, přijal viatikum (svátosti na cestu do věčnosti) a poté pokojně zemřel ve své poustevně obklopen vlastní rodinou v den 70. narozenin. Pohřbený byl v Sachselnu.

Blahořečený byl 1. 2. 1649 papežem Inocencem X. formou potvrzení kultu a kanonizován 15. 5. 1947 papežem Piem XII.

HLAVA RODINY, KAJÍCNÍK A OBNOVITEL MÍRU

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zhodnotím svou úctu k eucharistii a dle možnosti zajdu adorovat ke svatostánku.

Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu svatého Mikuláše de Flüe, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(závěrečná modlitbay breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Serapion, anachoretas (století neznámé); Nicolaus de Flüe (1487); Benedicta Cambiagio Frassinello (1858); martyres Alexandri (339); Maximus, m. Nicomediæ (303); Lupicinus, abbas (480); Iacobus Confessor (ca. 824); Ioannes, ep. Valentinen (ca. 1145); Gulielmus Pike^♦ (1591); Thomas Pilchard (1591); Matth^♦ (1608)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský