Leonides Fëdorov, episcopus et martyr
| 7. března, připomínka | |
| Postavení: | biskup a mučedník |
| Úmrtí: | 1935 |
ŽIVOTOPIS
Martyrologium ho pro snášení velkého utrpení, které mu vážně poškodilo zdraví, uvádí jako mučedníka a biskupa, „který si při výkonu své služby apoštolského exarchy ruských katolíků byzantského obřadu zasloužil být věrným učedníkem Krista až do smrti v režimu nepřátelském vůči náboženství.“ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodil se 4. 11. 1879 v Petrohradu do ruské pravoslavné rodiny. Po smrti otce o jeho výchovu pečovala matka. V roce 1901 začal studium v pravoslavném semináři, ale po roce z něj odešel do Říma a konvertoval ke katolické víře. Studoval v Anagni ve střední Itálii, v Convitto della Propaganda v Římě a ve Freiburgu v Německu. Doktorát z filozofie získal v roce 1905 a titul z teologického studia o dva roky později. V létě 1907 se zúčastnil u nás na Velehradě prvního kongresu specialistů na východní záležitosti. Šlo o to, jak „otevřít cestu k míru a harmonii mezi Západem a Východem, osvětlit kontroverzní otázky, napravit předsudky, sblížit nejvíce nepřátelské a obnovit úplné přátelství“.V roce 1908 byl Leonid na žádost ruské vlády nucen opustit Řím. Inkognito odjel do švýcarského Fribourgu, kde dokončil studium. Potom byl 25. 3. 1911 v Bosně vysvěcen na kněze byzantského obřadu (řeckokatolického kněze). V roce 1912 se stal mnichem v klášteře sv. Theodora Studity s řeholním jménem Leonid.
S vypuknutím první světové války v roce 1914 se o. Leonid vrátil do Petrohradu, ale vláda ho poslala do Tobolska na Sibiři za údajné vazby na nepřátele Ruska. Léta 1915-16 trpěl těžkými záchvaty revmatické artritidy, které ho nutily setrvávat na lůžku.
Když v únoru 1917 vypukla revoluce a 2. 3. car Mikuláš II. abdikoval. Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem vyhlásila úplnou amnestii pro náboženské zločiny a zrušila veškerá omezení svobody vyznání; Leonid se vrátil do Petrohradu. Jako jmenovaný exarcha se v pastorační činnosti zaměřoval na jednotu východních a západních křesťanů s prvořadým smířením skrze hierarchie. V malé komunitě prakticky ukazoval, že je možné být katolíkem a zůstat Rusem se zachováním východního obřadu. Jenže 7. 11. padla vláda a bolševici zavedli radikální převrat společenského řádu.
Po pětiletém období útrap Leonid považoval za zázrak to, že je ještě stále naživu on i církev v jeho zemi. Značný počet ruských katolíků zemřel hlady a mnozí se rozprchli, aby unikli i zimě. Otec Leonid pak působil v Petrohradě, Moskvě a Saratově asi pro 200 věřících. Pro hluboké teologické znalosti měl někdy potíže s přiblížením se prostým lidem. Vroucí vírou a láskou prožíval slavení svaté liturgie a byl to jeden ze způsobů, kterým lidi oslovoval. Mimo to vynikl jako zpovědník svou laskavostí při udělování svátosti smíření.
Přes všechny klady plynoucí do Ruska z katolické církve za hladomoru v roce 1921, vláda zintenzivnila pronásledování a o. Leonid rozšiřoval modlitbu, kterou mohli bez váhání recitovat katolíci i pravoslavní. Kněžím bylo zakázáno vyučovat osoby mladší 18 let, zřejmě aby nenarušovali výuku ateismu na školách. S dalšími duchovními byl o. Leonid povolán do Moskvy před Nejvyšší revoluční soud. Ten ho obvinil z odporování dekretu o zbavení z kostelů posvátných nádob, z udržování vztahů se zahraničím, z výuky náboženství nezletilých i z účasti na antirevoluční propagandě. Státní zástupce plný nenávisti křičel na exarchu: „Posloucháte sovětskou vládu, nebo ne?“ A otec Leonid s klidem odpověděl: „Pokud mě sovětská vláda požádá, abych jednal proti svému svědomí, nebudu poslouchat. Pokud jde o výuku katechismu, nauka katolické církve vyžaduje její poskytování ať už zákon říká cokoli.“ Před závěrem procesu státní zástupce prohlásil: „Fjodorov stojí za schůzkami s pravoslavným duchovenstvem... Musí být souzen nejen za to, co udělal, ale i za to, co ještě může udělat.“ Proto požadoval trest smrti, ale konečný rozsudek zněl: „Odsouzen k deseti letům vězení.“ Otec ke konci procesu prohlásil: „Touhou mého srdce je, aby naše země pochopila, že křesťanská víra a katolická církev nejsou politickou organizací, ale společenstvím lásky.“ První doby svého věznění využil k napsání dvou katechismů v ruštině a své návštěvě řekl, že se nikdy necítil tak šťastně. V září 1923 byl otec Leonid převezen do věznice, ve které byl držen v samovazbě. V roce 1926 se jedné člence Červeného kříže podařilo dosáhnout jeho propuštění, ale do dvou měsíců byl znovu zatčen a odsouzen ke třem letům deportace na Solovecké ostrovy v Bílém moři na dalekém severu. Vězně ráno stráže odváděli do lesů pracovat jako dřevorubci. Pokud si Leonid všiml, že některý z vězňů prochází obdobím deprese, pomohl mu se z ní dostat.
Na jaře 1929 byl exarcha přijat do táborové nemocnice pro značně zhoršený zdravotní stav. Potom koncem léta skončilo jeho tříleté působení v koncentračním táboře. Musel však zůstat ještě tři roky v exilu. Údajně v něm zemřel 7. 3. 1935 a pohřbený byl v ruském Kirově.
Blahořečený byl na Ukrajině 27. 6. 2001 papežem Janem Pavlem II.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Blahoslavený Leonid Fjodorov měl v srdci především touhu po jednotě, podle rady Druhého vatikánského koncilu podporovat jednotu křesťanů. Uskutečňovat ji jsme schopni do té míry, do jaké se budeme snažit žít co nejlépe podle evangelia.V tom je návrh i ke zpytování svědomí a předsevzetí.
Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys dal blahoslavenému Leonidu Fjodorovi sílu vydržet všechny útrapy režimu Tobě nepřátelskému, které on překonával láskou i slovy pravdy. Pomáhej i nám, kteří si dnes připomínáme jeho vítězství, a prosíme o dovršení jeho oslavy svatořečením, abychom pod Tvou ochranou obstáli v každém nebezpečí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Perpetua et Felicitas (203); Satyrus, Saturninus, Revocatus et Secundinus (203); Eubulius (309); Basilius, Eugenius, Agathodorus, Elpidius, (asi s. IV.); Paulus Simplex (s. IV.); Gaudiosus, ep. Brixien (s. V.); Ardo Smaragdus (843); Paulus, ep. Prusen (850); Ioannes Larke et Ioannes Ireland♦ (1544); Teresia Margarita Redus (1770); Maria Antonia a Sancta Iosepha /Antula/ Paz Figueroa (1799); Ioannes Baptista Nam Čong-sam (1866); Simeon Berne, Iustus Ranfer, Ludovicus Beaulieu et Petrus-Henricus Dorie (1866); Iosephus Olallo Valdés♦ (1889); Leonides Fëdorov, episcopus et martyr (1935); Lucas Sy et Maisam Pho Inpèng♦ (1970)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský