Ita
| 15. ledna, připomínka | |
| Postavení: | abatyše |
| Úmrtí: | 577 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se v Drum v dnešním hrabství Waterford v jižním Irsku. Pochází z významného klanu Deisi a původně se jmenovala Deirdre či Derthrea. Jméno Ita jí bylo dáno až pro její charakteristiku. Vzniklo ze slova „iota“, které znamená „žízeň po svatosti.“Asi ve čtrnácti letech se zasvětila Bohu. Podle legendy nebyla snadná domluva s otcem panovníkem, který s ní měl zcela jiné plány. Itě ale pomohl půst a modlitby. Jinde se mluví o útěku z domova. V obou případech se vydala do hrabství Limerick v bývalé provincii Munster. V kraji, údajně na úpatí Sliabh Luachra, založila klášter i školu pro děti, která se měla nacházet v Killeedy. Zde vychovávala i pozdějšího světce Brendana (pam. 16.5.). O její klášter v Hy-Conaill nebo v Cluain Credail (tradované historické pojmenování související s Killeedy) vznikl nečekaný zájem.
Uvádí se, že se k Itě přidaly další ženy, aby jí pomáhaly léčit nemocné v okolí. Ita se vyznačovala velkorysostí a trpělivostí zejména v péči o nemocné. Stala se abatyší, která měla větší vliv, než je běžný u dnešních představených kláštera. Svým příkladem přiváděla ke zbožnosti okolní obyvatele a utvrzovala je víře v Boha. Mnozí v ní viděli „Bílé slunce Munsterských žen“.
Traduje se, že když ji někdo požádal o odpověď, které tři věci jsou Bohu milé, řekla: „Když se v něho věří s čistým srdcem. Když věřící usilují o prostý duchovní život. A když projevují křesťanskou lásku s velkorysostí.“
Dodala prý i tři věci, které jsou Bohu obzvlášť nepříjemné:
„Ústa, která nenávistně mluví o druhých lidech. Srdce přeplněné hořkostí. A přílišná důvěřivost v moc peněz (zvláště získávaných na úkor druhých lidí).“
Ita zemřela ve svém klášteře, který byl zřejmě Vikingy v 9. století zdevastován. Na jeho místě byl později postaven románský kostel. Dnes v jeho ruinách je zmiňovaná hrobka sv. Ity.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Arnoldus Janssen (1909); Secundina (století neznámé); Ioannes Calybita (s. V.); Ita (577); Probus, ep. Reatin (asi 570); Maurus, abbas (s. VI-VII.); Tarsicia (s. VI./VII.); Ablebertus seu Emebertus (asi 645); Malardus (asi 650); Romedius♦ (asi s. VIII.); Bonitus (asi 710); Arsenius, eremita (904); Petru s de Castronovo♦ (1208); Iacobus Eleemosynarius♦ (asi s. XIII.); Angelus de Valido♦ (1325); Franciscus Fernández de Capillas (1648); Seraphinus Sarovski (1833); Valentinus Palencia Marquin et IV socii♦ (1937); Nicolaus Gross♦ (1945)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský