Světci k nám hovoří...


blah. Manfred Settala

Manfredus Settala

27. ledna, připomínka
Postavení:kněz, poustevník
Úmrtí:1217
Atributy:poustevník s křížem, knihou nebo růžencem

ŽIVOTOPIS

Pocházel z italského šlechtického rodu v Miláně. Stal se knězem a působil ve farnostech milánské diecéze v Cuasso, Cuasso al Piano, Cuasso al Monte, Brusimpiano a Porto Ceresio Besano. Po nějaké době začal žít jako poustevník na Monte San Giorgio, kde byla pak v 16. století postavena kaple. Otec Manfred se živil pouze rostlinnou stravou, zejména bylinami, a stal se vyhledávaným pro dobré až zázračné rady ve spojitosti s obracením se na svaté. Jeho doporučení putovat ke hrobům světců pomáhalo těm, kteří to potřebovali. Když se na něj např. v roce 1207 obrátili o pomoc obyvatelé Olgiate Comasco, mezi kterými se šířilo smrtelné onemocnění, otec Manfred je poslal ke hrobu Gerarda Tintoria, který zemřel 6. 6. 1207 a jehož kult byl papežem potvrzen až v roce 1582. Pouť ovšem vedla k náhlému vymizení choroby v Olgiateu.

Otec Manfred Settala byl pohřben ve farním kostele v Riva San Vitale ve švýcarském kantonu Ticino na břehu Luganského jezera.

V roce 1387 na příkaz biskupa došlo k prvnímu vyzvednutí jeho ostatků a v roce 1633 byly umístěny do hlavního oltáře v umělecky zhotovené schránce.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Angela Merici (1540); Iulianus, m. Soræ (asi s. II.); Iulianus, m. prope Cenomanum (asi s. III. – IV.); Devota (asi 300); Marius, abbas (asi 550); Vitaliánus (672); Theodoricus, ep. Aurelianen (1022); Gilduinus (1077); Ioannes, ep. Morinen. (1130); Manfredus Settala (1217); Rosalia du Verdier de la Sorinicre (1794); Paulus Iosephus Nardini (1862); Ioannes Maria Muzei seu Senex (1887); Henricus de Ossó y Cervelló (1896); Maria a Iesu Carolina Santocanale (1923); Georgius Matulaitis (1927); Ioannes Schiavo (1967)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.