Nino
| 14. ledna, připomínka | |
| Postavení: | panna |
| Úmrtí: | s. IV. |
| Patron: | podkavkazských křesťanů |
ŽIVOTOPIS
Nina (Kristina), zajatá křesťanka a zavlečená na území dnešní Gruzie, svým svatým životem získala úctu všech tamních obyvatel. Přitáhla ke Kristu všechen lid, krále i královnu, které modlitbou uzdravila chlapečka. Odměny odmítala, šlo jí o to, aby všechen lid mohl poznat a uctívat Ježíše. O to také krále požádala a doporučila mu postavit chrám. Nakonec stavbu i sama řídila a na její radu král požádal císaře Konstantina o biskupa. Věrozvěsti z Konstantinopolis měli pro evangelizaci již Kristinou připravené podmínky.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Otrokyně, která osvobodila zemi
Je pokládána za apoštolku Gruzie, které se ve starověku říkalo Hibérie. Tuto zemi ležící u Černého moře osvobodila od pohanství a z otroctví hříchu silou modlitby a svatého života. Její jméno bylo Nina (Ninona), ale nazývali jí Kristiana nebo Kristina, protože byla křesťankou (= cristianou). Výklad jmen uvádí, že Kristýna (stejně jako Kristián) má jméno odvozeno od osoby zasvěcené Kristu, od opravdových křesťanů. Takovou byla dnešní světice, jejíž svátek je na tento den přesunut z dřívějšího data 15. 12. Do Hibérie (Gruzie) byla převezena jako zajatec a pravděpodobně prodaná do otroctví arménskými lupiči, kteří vyjížděli do sousedních zemí na přepady, ze kterých si jako kořist dováželi i zajatce, jež prodávali jako otroky. Její páni s ní proto zpočátku zacházeli značně nemilosrdně. Ona si však připomínala bolestné utrpení Krista, rozjímala o něm a u něj nacházela úlevu. Vždyť co je naše utrpení proti jeho, které podstoupil z lásky ke každému z nás, abychom věčně mohli žít v jeho lásce s ním spojeni. Proto ji páni viděli často zbožně se modlit, postit a na zlé odpovídat s nepředstíranou laskavostí. Žila stálým připomínáním si evangelia, říkajíc si: "Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."(Mk 10,45) A tak své zajetí nepřežívala, ale prožívala, rozdávajíc při tom lásku, kterou druzí kolem neznali.
Za čas si získala důvěru pánů a přízeň spolusloužících. Jednou, tak jak matky s nemocnými dětmi měly ve zvyku chodit hledat pomoc dům od domu, přišla nešťastná matka s nemocným dítětem v náručí a ptala se Kristiny, nedokáže-li nemocnému pomoci. Kristina přiznala, že nezná sice přirozený lék, ale Ježíš Kristus, kterému se klaní, může ihned vyléčit jakoukoliv nemoc. Na prosby v očích matky, která jí podávala nemocné dítě, je od ní vzala, položila na své lůžko z žíní, klekla vedle a modlila se za jeho uzdravení. Potěšená matka si pak domů odnášela uzdravené dítě a pověst o zázraku se rychle roznesla. Doslechla se o ní i královna, které lékaři nebyli schopní pomoci. Zde některé prameny uvádí, že se jednalo o její nemoc, věrohodnější, že o nemoc jejího chlapečka. Rozhodně chtěla po Kristině uzdravení. Ta nejen že nechtěla nic slibovat, ale neodvažovala se ani pozvání královny přijmout. Jenže královna se jejím zdráháním nenechala odradit, nechala se k ní donést a prosila ji o přímluvu u Boha. Té se také dočkala a s ní i milosti uzdravení, protože důvěřovala a Kristina byla oddána Kristu.
K upevnění víry přispělo i to, že Kristina odmítla královskou odměnu s tím, že je dost bohatá v Ježíši, který má pro ni v nebi odměnu větší.
Legenda pokračuje, že král Mirian měl radost z uzdravení, ke kterému v jeho rodině došlo, ale již ne z obrácení své ženy a z požadavku, aby i on přijal křesťanskou víru. Informace, které dostal, mu postačily k tomu, aby v krizové situaci, když selhala pomoc jeho bůžků, začal mluvit s Bohem. Stalo se to při jednom lovu, když zabloudil. Octl se v husté mlze a vnímal velké setmění v hlubokém lese. Myslel na nejhorší a pak se začal modlit, učinil nabídku své vděčnosti a důvěry, když se dostane ze situace, v níž vězel. Nato se rozjasnilo a zakrátko se setkal i se svou družinou. Po návratu povolal Kristinu, aby ho v té křesťanské víře učila. Ta se tentokrát již nezdráhala přijít. Učení o Kristu cítila jako povinnost. Vyprávěla králi pravdy o Ježíši tak, že byl uchvácen a dal na její rady jak o stavbě kostela, tak o požádání císaře Konstantina o misionáře a biskupa. Víru také sám šířil na svém dvoře.
Pouhá otrokyně tak osvobodila celou zemi z otroctví hříchu silou modlitby a svatého života. Byla zvěstovatelkou Krista za podmínek, v nichž bychom my možnosti neviděli. Snad první zprávy o ní sepsal spisovatel Rufin Oglejský (Aquilea, ..410) tak, jak je slyšel z úst syna prvního křesťanského gruzínského krále Miriana.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Příběh nám vypráví o tom, že u Boha není nic nemožného a zlé může změnit v dobro. A jde ještě dál, tak jak Ježíš zdůrazňuje: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice … nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17,20) Víru si utvrzujeme tím, že z ní žijeme, důvěrnou modlitbou a skutky lásky. Vzděláváme se v ní slovem Písma svatého a máme výbornou pomůcku v katechismu katolické církve, podepsaném a předaném Janem Pavlem II. Tak s tím chci začít!
Nejlaskavější Ježíši, své nepatrné služebnici Kristině jsi dal milost, aby mezi pohany nejen svatě žila, ale také je k Tobě svou službou přivedla. Kristina nám připomněla, že jsi nepřišel nechat si sloužit, ale abys sloužil. Prosím Tě Pane Ježíši, nauč i mne sloužit Ti v našich bratřích a sestrách. Dej, ať povzbuzeni příkladem svaté Kristiny se naučíme žít podle evangelia a jednou také dojdeme k Tobě, jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Nino (s. IV.); Potitus (století neznámé); Glycerius (století neznámé); Felix, presb. Nolan (s. III/IV); Macrina, matrona (asi 304); martyres Raíthi et in monte Sinaj monachi (asi s. IV.); Firminus, ep. in Gallia (s. V.); Euphrasius, ep. Arvernen (515/516); Datius (552); Fulgentius, ep. Astigitan (asi 632); Oda Novariensis♦ (asi 1200); Odoricus Mattiuzzi de Portunaone♦ (1331); Lazarus seu Devasahayam Pillai , martyr (1752); Petrus Donders♦ (1887); Alphonsa Clerici♦ (1930); Carolus ab Alcubilla♦ (1937); Franciscus Martínez Garrido (1938); Sabas (1247)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský