Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Anselm
Anselmus, ep. Cantuarien. et doctor Eccl.

21. dubna, nezávazná památka
Postavení:učitel církve
Úmrtí:1109
Atributy:berla, kniha, loď, mnich, pero

ŽIVOTOPIS

Pochází ze severoitalského města Aosty. V mládí při toulkách Francií poznával marnosti světa, které nejsou schopny učinit člověka šťastným. Až přišel do Beku, kde mu řeholník Lanfrankt pomohl, aby se do jeho srdce vrátila zbožnost a láska k ctnostnému životu. Vstoupil do kláštera v Le Bec a stal se nástupcem Lanfrankta a později i opatem. V roce 1093 byl povolán na arcibiskupský stolec v Canterbury v Anglii, odkud byl dvakrát poslán do vyhnanství. Napsal mnoho filozofických, teologických a mystických spisů a byl nazván"otec scholastiky". Svým jednáním nakonec vymohl církvi svobodu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

S BOŽÍ MILOSTÍ DOSÁHL SVOBODY CÍRKVE

Narodil se roku 1033 v Aostě v Piemontsku v zámožné rodině. Matka Ermenberga ho velmi dobře vychovávala, ale brzy zemřela a k drsnějšímu otci Gundulfovi Anselm nepřilnul. Otcovy časté výčitky a hněv byly překážkou v synově výchově a ten v 16 letech odešel z domova přes hory do Francie a tři roky se tam bezcílně potuloval. Vyhledával zábavy, ale v srdci cítil prázdnotu a sklíčenost.

Přemýšlel pak o náplni svého života a snad vědom si svého nadání, rozhodl se studovat v benediktinském opatství v Beku v Normandii, kde učil věhlasně vzdělaný řeholník Lanfrank. Začal pilně studovat a tím se mu vybavily i základy, kterým ho učila zbožná matka, a dovršilo se jeho obrácení. Po smrti svého otce se navždy zřekl marností, které nabízí svět, zděděné jmění použil na dobročinné skutky a ve 27 letech přijal řeholní roucho sv. Benedikta.

Jako mnich vynikal ve zbožném i asketickém životě a horlivě pokračoval ve studiu. Když byl po třech letech Lanfrank povolán za opata kláštera sv. Štěpána v Caenu, na místo převora v Beku nastoupil Anselm. Řeholníky vedl s pokorou, trpělivostí, mírností a dobrotou. Dbal řeholních pravidel, postil se, přes den učil na škole a noční čas dělil mezi modlitbu, bádání, psaní učených knih a spánek, kterému věnoval velmi málo času. Často rozjímal před Ukřižovaným, s lítostí nad tím, jak je urážen. Nenáviděl hřích a měl ve velké úctě Pannu Marii. O nemocné řeholníky otcovsky pečoval. Do jeho školy v Bekském opatství přijížděli z různých krajů Francie, z Německa, z Nizozemska a z Anglie. Anselm stal se věhlasným a po příkladu sv. Augustina křesťanské pravdy doplňoval rozumovými důvody, ukazoval cestu k jejich hloubce a vědecky je uspořádal.

Bohovědu spojil s učením starých řeckých mudrců a položil základ filosofické scholastické soustavě. Dle něj bylo třeba nejdříve mít pevnou víru v to, co Bůh zjevil a co učí Církev a pak se teprve pouštět do vědy. Opíral se o zásadu: "Věřím, abych porozuměl."

Spisovatelskou činností získal věhlas, takže se o něj zajímali i papežové a vladaři a mnozí ho prosili o radu. Jeho spisy byly přepisovány po celé Evropě.

Za pozornost stojí i jeho prostá poučení vyvozovaná ze všedních příhod. Jeden opat si mu stěžoval na neposlušnost svých mladých svěřenců, ale Anselm mu poukázal na to, že i takový prospěšný pokrm jako je suchý chléb by malému dítěti, které potřebuje hlavně mléko, uškodil. Podobně mladí potřebují laskavost a trpělivost, bez které jim přísnost škodí. Bez lásky roste v mládeži nedůvěra a nenávist ke všemu dobrému. Zlatník dělaje zlatou nádobu musí zlato ohýbat, tvarovat a hladit, podobně vychovatel musí mít jako hlavní zásadu lásku.

Jednou uviděl mladíka hrajícího si s uvázaným ptákem, kterého chvílemi pouštěl a zas přitahoval. Vyvodil z toho poučení, že podobně si zahrává s dušemi ďábel. Lidé navyklí hříchu chtějí volnost a jen se poněkud povznesou, jsou provázkem svých náruživostí taženi od ďábla zpět do nepravostí. Svobody mohou dojít jen když s Boží milostí přetrhnou ten provázek zlých návyků.

Po smrti opata Herluina v r. 1078 byl zvolen za jeho nástupce Anselm a protože opatství Bekské mělo statky i v Anglii, musel tam vícekrát cestovat a jednal i s králem Vilémem I.. Po něm však nastoupil Vilém II. zv. Ryšavec a církvi v Anglii nastaly zlé časy. Osoboval si právo obsazovat biskupství a opatství duchovními, ze kterých měl zisk, vybíral důchody pro své války a nedbal na slova papeže. Opuštěné bylo i arcibiskupství Canterbury, jehož důchody si přivlastňoval král. Ten, když vážně onemocněl, na svém dvoře přijal Anselma, kterému sliboval napravení škod, pak-li se uzdraví. Anselm byl zvolen za arcibiskupa Canterburského, ale vědom si budoucích soužení přijímal toto místo velice nerad. Jeho obavy, že Vilém II. bude po svém uzdravení v utiskování církve pokračovat, se naplnily. Anselma mrzelo, že někteří biskupové se neodvažovali násilnickému králi vzdorovat. Dokonce se Anselma snažili přimět k tomu, aby se dal na jejich stranu pro mír a jejich dobro. On prý jim odpověděl: "Pochopil jsem. Chcete-li, jděte k svému pánu. Já se přidržím Boha!" Snažil se být dobrým pastýřem a ve své arcidiecézi bojoval proti svatokupectví. Proti králi postupoval vytrvale, důsledně a přitom s rozmyslem a mírností. Ten jej přesto chtěl svrhnout a vyhrožoval mu, že navštíví-li Řím, nebude smět zpátky do Anglie. Anselm se po rozloučení se svým duchovenstvem přesto za papežem vypravil r. 1097. V Římě ho přijal Urban II. a slíbil mu pomoc s obhajováním práv církve v Anglii.

V Římě Anselm onemocněl a léčiv se na venkově dokončil knihu "Proč se Bůh vtělil". Pak nějakou dobu, po jednání s Vilémem II., byl papežovým rádcem a pozván byl i na církevní sněm v Bari, na jihu Itálie, kde se jednalo o rozkolu Řeků. Anselm přitom obhajoval učení, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna. Bylo tam projednáváno i chování Viléma II., kterého chtěli biskupové vyobcovat z Církve, ale Anselm vyprosil odročení takového kroku. Obnoveny byly zákony zakazující investituru, čili potvrzování církevních hodnostářů světskými panovníky.

Z Bari odešel Anselm r. 1099 na sněm do Říma a odtud pak do Lyonu, protože vyjednávání s Anglickým králem se protahovalo. Na podzim roku 1100 byl Vilém II. při honitbě zastřelen šípem a Anselm plakal nad jeho nekající smrtí. Novým králem se stal Jindřich I., který byl zastrašen osudem svého předchůdce a Anselma povolal z vyhnanství. Ten pak v pokoji vykonával svůj pastýřský úřad po tři léta. Jindřich I. se však nechtěl vzdát domnělého práva ustanovovat biskupy a tím se dostal do sporu s primasem arcibiskupem Anselmem. Král po něm chtěl, aby od něj ustanovené biskupy posvětil nebo ze země odešel. Anselm šel tedy znovu do Říma za Paschalem II. I král vyslal své poselstvo, ale papež schválil arcibiskupovo jednání, čímž rozhněval Jindřicha I. a Anselm měl do Anglie znovu zakázaný vstup. Proto se opět uchýlil ke svému příteli biskupu Hugovi v Lyonu. Tam žil asketicky, konaje pokání za obrácení krále a za své osiřelé stádo. O smír s králem se zatím snažila i jeho sestra a nakonec se král v r. 1106 sešel v Normandii s Anselmem. Odřekl se domnělého práva na investituru, chtěje jen od biskupů a opatů přísahu věrnosti, kterou měli skládat už před uvázáním v obročí.

Lid se z Anselmova návratu radoval a královna Matylda ho ctila jako světce. Král jej dokonce ustanovil za dočasného správce říše při své nepřítomnosti. Pokud mu zdraví dovolovalo, setrvával ve velké horlivosti. Ke konci života již ale nebyl schopen ani sloužit mši svatou, nechával se na ni jen donášet do chrámu. Ve svatém týdnu, položen na žíněné roucho posypané popelem, zemřel ve věku 76 let.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se desátek za Církev a na stejný úmysl si něco odřeknu.

Bože Tys dal svatému biskupovi Anselmovi schopnost pronikat do hlubin Tvé moudrosti a vyučovat druhé; přispěj na pomoc i nám, abychom vedeni světlem víry přijímali s radostí v srdci pravdy, které nám zjevuješ. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Anselmus, ep. Cantuarien. et doctor Eccl. (1109); Apollonius, philosophus (185); Conradus de Parzham (řeholník OFCap); Aristus (s. inc.); Anastasius, hegumenus (ca. 700); M (722); Ioannes Saziari, religiosus (1371); Bartholom (1466)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský