Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Jan de la Salle
Ioannes Baptista de la Salle

7. dubna, památka
Postavení:zakladatel řádu FSC
Úmrtí:1719
Patron:křesťanského vyučování, učitelů a vychovatelů
Atributy:oděv školských bratří a žáci

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Remeše. Stal se knězem a v r. 1680 i doktorem teologie. Začal vyučovat chudou mládež, založil kongregaci Školských bratří. Usiloval o výchovu učitelů a požadoval, aby každý z nich měl následující ctnosti: vážnost, vyrovnanost, umírněnost, prozíravost, moudrost, trpělivost, zdrženlivost, dobrotu, horlivost, bdělost, zbožnost a laskavost. Tělesné tresty zakázal a stal se průkopníkem lidových škol ve Francii. I když narážel na odpor, zřídil nové druhy škol a ústavů.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŠLECHTICEM I SVÝMI CTNOSTMI

Narodil se 30. 4. 1651 v Remeši, v severní Francii, do šlechtické rodiny, asi jako sedmé dítě. Později prý měl celkem 9 sourozenců. Přestože rodina patřila k zámožným, žila skromně a uspořádaně. Hlavou rodiny byl otec Ludvík, přísedící zemského soudu a duší rodiny matka Nicoletta, rozená šlechtična de Brouillet, která za pomoci babičky, své matky, vychovávala děti k hluboké zbožnosti i křesťanskému cítění vůči druhým. Čtyři její děti pak zvolily duchovní povolání: Jedna řeholnice a tři kněží.

Jan Křtitel de la Salle, od dětství zbožný, býval pozorným a šťastným ministrantem. Dobře se učil a se souhlasem rodičů si zvolil duchovní stav. Už v 15 letech, jako klerik, získal výnosné kanovnické místo při katedrálním chrámu v Remeši. Po studiích v tomto rodném městě pokračoval v teologických studiích v kněžském semináři u sv. Sulpice v Paříži. Smrt rodičů v letech 1671 a 1672 ho přiměla přerušit studium a nějaký čas se starat o své mladší sourozence. Nakonec studia dokončil a jako 27letý byl v roce 1678 vysvěcen na kněze.

Pod vlivem svého duchovního otce, kanovníka Mikuláše Rollanda, který založil ženskou řeholní kongregaci a školy na výchovu chudých děvčat, i pro soucit s chudými opuštěnými dětmi, pojal úmysl věnovat se jejich vzdělávání. Že tento vychovatelský ideál zapustí kořeny v jeho duši při rozhodnutí pro kněžství, s tím nepočítal. Avšak Lukášovo evangelium: "Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. ..." (Lk 9,48) zřejmě uchvátilo jeho srdce a tomuto duchu odpovídal i celý jeho výchovný systém, bez tělesných trestů, postavený jen na lásce a trpělivé výuce s povzbuzováním. Především mu šlo o chudé, protože v 17. století byly školy výsadou jen majetnějších vrstev.

V Rollandově závěti byl určen za pokračovatele jeho díla a ač úřady neměly námitek, arcibiskup nesouhlasil. Jan de la Salle se jeho rozhodnutí podřídil, ale hned v roce 1679 založil první školu pro chudé chlapce. Dobrým pomocníkem se mu stal laik Adrian Nyel, s nímž záhy založil i druhou školu.

Jan de la Salle se trpělivě potýkal s nedostatky začínajícího díla. I přes dobrou vůli byla kulturní a vychovatelská příprava dobrovolných učitelů slabá, on ji postupně zlepšoval. Aby pozvedl jejich úroveň přijal jich několik v roce 1681 i do svého domu a vytvořil komunitu učitelů. To se asi jeho nejbližším nelíbilo a z domu odešli dva bratři a pět učitelů, které musel nahradit novými. Od začátku mu záleželo nejen na dobré výuce, ale i výchově. Zdůrazňoval především příklad vlastního křesťanského života. Na určitý zmatek ve třídách mělo vliv společenství chlapců rozdílného věku, morálního postoje i zdravotního stavu. Jan de la Salle začal účelně dělit žáky do různých tříd podle věku i podle schopností a zájmů. Něčím ve školství nezvyklém bylo zavedení rodné francouzštiny jako vyučovacího jazyka i ve vyšších třídách. Dosud vyučovací řečí, zejména na středních a vyšších školách, byla latina.

Svého kanovnického místa i z něho plynoucích příjmů se Jan de la Salle vzdal asi v roce 1683 a o rok později, za souhlasu svého zpovědníka, se zřekl i svého majetku ve prospěch chudých, nikoliv škol, jak bychom čekali. Jeho životní cestou byl ideál evangelní chudoby.

S více společníky založil pak řeholní společnost Bratrů křesťanských škol (FSC), známých jako školští bratři. Při založení se rozhodli, že budou zdarma vychovávat a vyučovat chudé chlapce. Jan de la Salle také po mnoha modlitbách rozhodl, že nová řehole bude lépe plnit svou úlohu, když bude plně laická v tom smyslu, že do ní nebudou moci vstupovat kněží a bude složena jen z řeholních bratrů, kteří se nestanou kněžími. Chtěl, aby se plně angažovali a proto, ač byl zakladatelem řádu, se kvůli svému kněžství chtěl vzdát funkce představeného. Jen na nátlak jak svých duchovních synů, tak církevních představitelů, novou instituci vedl nadále. Ta se úspěšně rozvíjela i přes nové překážky a boje, které vyžadovaly i hrdinství svatého zakladatele a jeho prvních věrných společníků.

Nepřáteli se stali rovněž světští učitelé v Paříži, kteří se obávali, že je školští bratři budou připravovat o výdělek. Prý vyloupili dům bratrů a pak na ně ještě podali žalobu u soudu. Došlo také k nesprávnému jednání mezi představenými a novici, čehož využili tito nepřátelé s dalšími jansenisty a podali stížnost k pařížskému arcibiskupovi. Ten byl jansenistického smýšlení a rozhodl, aby byl vystřídán hlavní představený Jan de la Salle. Jan se tomu neprotivil, zato jeho řeholníci odmítli něco takového přijmout. Jan byl prosit za provinilé, ale dostalo se mu jen ponížení, které pokorně přijal. Třetím útokem byla stížnost, že podle svých pravidel sice vyučují bezplatně, ale nezkoumají náležitě velikost chudoby svých uchazečů a mohl by se mezi ně dostat někdo, kdo by mohl mít na školné. Tato stížnost měla za následek odsouzení školských bratrů, měli zakázáno přijmout někoho, kdo by neprokázal svou chudobu. Soud dále prý určoval za každého bratra 50 franků pokuty. Jejich dům byl od lůzy, poštvané světskými učiteli, navíc vydrancován, proto jim prozatím nezbylo než odejít z Paříže.

I přes mnohé další útrapy školští bratři pod Janovým vedením zakládali různé druhy škol. Založil první učitelský ústav v Remeši a po něm další semináře pro učitele v Saint-Denis a v Paříži v Saint-Sulpice. Zakládal nedělní lidové školy pro pracující i ústav pro opuštěnou mládež. Při smrti Jana de la Salle v Rouene měla jeho kongregace již 22 domů s 200 bratry a s desetitisíci studujícími žáky.

Janova pohřbu se zúčastnilo 30.000 lidí, kteří se s ním přišli rozloučit a poděkovat mu. Jeho pohřeb se tak stal manifestací úcty a uznání. Na jeho hrobě pak byla napsána slova: "Šlechticem byl od narození, a ještě větším šlechticem byl svými ctnostmi."

V roce 1888 byl Jan de la Salle prohlášen blahoslaveným a v roce 1900 kanonizován. Když školští bratři museli v r. 1906 opustit Francii, přenesli ostatky svého zakladatele do nového ústředního domu společnosti v Lembecq-lez-Hal v Belgii. Po vybudování hlavního řeholního domu v Římě na Via Aurelia, přenesli jeho relikvie tam. V roce 1950 papež Pius XII. vyhlásil Jana de la Salle nebeským ochráncem učitelů a učitelek.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Už z prvního odstavce životopisu jsme mohli pochopit, že dobrá rodina je síla měnící svět k lepšímu. Potřeba dobré výchovy je veliká, mnoho mohou dokázat nejen rodiče nebo duchovní vůdci. Je třeba si vyprošovat dobré křesťanské učitele a snažit se o vlastní dobrý příklad na kterémkoliv místě. S tímto opravdovým předsevzetím se zapojím do křesťanské výchovy dle Božího plánu a nezapomenu, že Ježíš řekl: "Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. ..." (Lk 9,48)

Bože, Tys povolal svatého Jana, aby ukazoval mládeži cestu ke spáse; dávej své církvi moudré vychovatele, aby pod jejich vedením vyrůstaly děti v dobré lidi a křesťany. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Baptista de la Salle (1719); Hermannus Iosephus (1241 nebo 1252); Eduardus Oldcorne et Radulphus Ashley (1606); Hegesippus (ca. 180); Pelusius, presb. (s. inc.); Iren (s. IV); Calliopius (s. IV); martyres Sinope CC milites (s. IV); Georgius, ep. Mytilenen (816); Aibertus (1140); Alexander Rawlins (1595); Henricus Walpole (1595); Maria Assumpta Pallotta (1905)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský